Od velké noci den byl padesátý,
co scházeli se svorně v jednom domě,
své staré upomínky obnovovat
a sílit sebe k nové práci ducha:
tož Petr, Jakub, Jan a Ondřej, Filip,
a Tomáš, Bartoloměj, Matouš, Jakub,
syn Alfeův a Šimon zván Zelotes
a Juda bratr Jakubův a ženy
i s Marií, kdys matkou Ježíšovou.
A co tak modlili se do půlnoci,
síň setměla se slabě osvícená
a prudký náraz otřás celým domem
jak valící se vítr. Všecko ztichlo
a zhasla rázem světla. V tom však oheň
tmou bleskl zářný, nad každého hlavou
se vznášel ohnivý a velký jazyk.
I procitli v tom z omráčení svého,
děs minul, cosi rozpoutalo náhle
se v jejich duších; druh tu kynul druhu
jen posuňkem, však v očích plála radost;
všech ústa jak by náhle rozvázána
se chvěla – ale co z nich znělo, cizí
to byla řeč a každá, každá jiná,
těch národův, o kterých slýchávali
ve mládí svém a o nichž mluví báje,
a hbitě počínali hovořiti
a každý jinak, a přec všichni sobě,
co děli, rozuměli, jak by v řeči
své matky každý mluvil. Ustal hukot
těch padajících vod a toho vichru,
však jazyky se chvěly nad hlavami
jak ostré ohně temnem kmitajíce.
Jak velký stín, nad čelem žhavý plamen,
se první Petr vzpjal a začal mluvit:
„Pláň dlouhou vidím – nazývá se Senar,
rod lidský žije tam a cihly pálí,
je zemí lepkou pojí místo vápna
a staví město na té dálné pláni,
jež roste k nebi, věž má velkou v středu,
ta spiralami dotýká se mračen.
Ó pýcho lidská, zde chceš čelit Pánu?“
A jiným jazykem dí na to Jakub:
„Mrak trhá se, v cherubů slavověnci
Pán sestupuje, vidí věž a město,
a obrátiv se k andělům dí: Běda!
Tak spojily se všecky děti hříchu,
by přehlédly se svorně, proti nebi
jak válčit lze, toť začátek jich díla,
toť tvrdohlavost, vzdor je pojí v celek,
že jeden jazyk mají, sestoupíme
a zmatem řeči jich.“ Jan pokračoval:
„Jich zmatem řeči, nebudou si více
již rozumět v myšlence o odboji
a zmatek nastane, spor mezi nimi
a krutá řež, tak rozptýlíme všecky
po tváři země jako vichr smetí.“
A jiným jazykem zas pravil Ondřej
(a přece všichni sobě rozuměli):
„Tak rozptýleni byli po vší zemi
a zanechali stavby města toho,
i věže té, jež sluje Bábel, věkům,
což zmatení jest jazyka a řečí.“
A Filip na to: „Tak se rozptýlili
a nenašli pro různost svojích řečí
víc k sobě cesty, pohltil je prostor,
žil každý na svém, kdož si rozuměli,
ať pastýř niv, hor lovec, nebo kovář,
a z myslí jich, jak byli rozptýleni,
se vykouřila ta myšlenka vzpoury,
dbal každý o sebe a svoji hroudu
a pouze o zdar svého pokolení.“
A Tomáš pravil: „Tisíce tak roků
se převalily přes jich bědné hlavy
v tmách žijící a nepoznavší světla.“
A Bartoloměj dodal: „Žili v prachu,
prach jedli, jak had v ráji, otec jejich,
v jho tyranů svých ukláněli šíje
a pro nic vraždili se mezi sebou
a děti plodili a zemi celou
tak zalidnili.“ Matouš pokračoval:
„Ó věky tmy! Ó věky dlouhých nocí!
Však zrálo zatím dílo vykoupení
v úradku Boha! Vždyť je láska pouhá.
Tak mnohý světlý zjev byl mezi nimi,
však že byl sám, nerozuměli všichni,
jak mluvil k druhým z rodů vzdálenějších,
tak dohasl jak knot, jenž doutná sšlápnut.“
Syn Alfeův pak Jakub převzal slovo:
„A velké vzplály myšlenky jak hvězdy
a zapadly zas, cizí zněly řečí,
na skálu padly nebo v kolej cesty,
a tma zas kol a bratrovražda, spousta!“
Děl Zelotes: „Však v taji boží rady
již mohutněl ten prut z kořene Jesse,
syn Davidův, jenž narozený v chlévě
rybáků řadou otočil se v mládí,
křtěn Janem v Jordáně a umřel za nás
a za všecky a vstal.“ Dokončil Juda:
„Vstoup na nebe, nám zanechav svůj odkaz.
Teď hlásí se k nám v jazyků těch tvaru
v té bouři vichru, který třásl domem.“
A opět převzal Petr první slovo:
„On přichází! Ó, na tvář všichni padněm,
hřmí v oblacích a hovoří k nám vichrem.
Duch, dědic jeho obrodí teď zemi
a první, co jest velké jeho dílo:
on láme starou kletbu Babylonskou,
co různo sobě – v celek opět váže,
že všichni, každý nechť hovoří jinak,
přec vespolek si dobře rozumíme.
Ó Chama synové, ó děti Chusa,
ó vnuci Nimroda i Ananima,
vy Chashunští a děti Amorhea,
od Mery k Senaru a Babylonu,
jak po potopě světem rozlili jste
své rody jako valné vody, nyní
Pán, který rozptýlil vás řečí zmatkem,
teď v jedno jazyky vás ohnivými
tož láskou pojí, mizí stará kletba
a Jahvé žárlivý, jenž všady zradu
a odboj tušil, ustoupil již Duchu,
tož duchu lásky, smíru, shody, něhy
a vzájemného všech se pochopení.
Sem Parthští, Médští, Elamitští spějte,
vy z Pontu, Frygie a Pamfilie,
vy z Arabie, Kyrény a Kréty,
zde vizte veliké ty divy boží
a divte se! My každý jinou řečí
si rozumíme! Div ten dělá láska,
ta, s kterou Ježíš těžký svůj kříž nesl
na Golgotu! Teď sobě rozumíte,
tož milujte se všichni! Na kolena!
Dík! Sláva! Hosanah i allelujah!
Od věku k věkům lidstvo, jedno lidstvo!
dnes k Otci světla hledí ve důvěře
a rozumí si a Bůh rozumí mu!“
A první padl v prach a zastřel tvář svou
a všichni za ním. Marie jen v taji
si utírala slzy, které hojně
jí splývaly přes bledou tvář, a vichr
jak pozoun hřímal posledního soudu
a tmou se rudé jazyky dál chvěly,
nad hlavami všech v ručej spojily se,
a světlý oblak, plný bílých křídel
a jasu nadzemského – dům se třásl
v svých základech – Bůh Duch se zjevil světu.