V opuštěném parku,
jilm kde mluví s bukem,
stojí starý Amor
s uraženým lukem.
Co zim přešlo tady,
co se jar tu smálo,
s každého pár lístků
v toul mu napadalo.
Do vlasů mu plíseň
sedla zelenavá,
na buclatých nožkách
mnohá skvrna tmavá.
Tak se mezi stromy
s kusým lukem chýlí,
stezky vůkol něho
ztrácejí se v býlí.
Zámeček je pustý,
v okenice slepé
větrným jen křídlem
bouřný sever tepe.
Náhle ruch a šumot
s nově vzkvětlým jarem
rozlehl se zámkem,
dvorem, v parku starém.
Přijel sem pan hrabě,
rozkazů sto dává,
v zámku shon od rána
po noc neustává.
V zámku v jedné práci
okna, zdi i klíče,
v parku v jedné práci
motyky i rýče.
Prohrabují cesty,
stříhají kře trochu,
proberou houšť každou,
natřou každou sochu.
Nevěstu má mladou,
sladší nad červánky,
přivést chce ji hrabě
v zámek na libánky.
Hrabě, šedý abbé,
náhle před Amorem
zastavili kroky
tichým rozhovorem.
Zahradník tu mladý,
jun co jedle štíhlý,
větve přistřihoval,
jež se k sošce zdvihly.
Z toulce svadlé listí
vybrati jak pílí,
mezi smetím k zemi
vypad’ lístek bílý.
Růžový byl druhdy,
deštěm zvlhlý zcela,
písmena se z dálky
rozplyzlá v něm tměla.
Než-li hoch jej zdvihnul,
shýb’ se rychle abbé,
rty mu přeletělo
pousmání slabé.
Rychle nahléd v lístek,
sotva se ho chopil,
zachmuřil se v líci,
v sutanu jej stopil,
„Moje drahá Filis!“
v první stálo řádce.
Filis říkávali
zahradníka matce.
V těch veselých časech,
on je pamatoval,
otec hraběte když
zde se ubytoval.
Bývaly to časy,
hudba noci celé
zněla širým parkem
skrze větve stmělé.
Míhala se světla,
pochodně a masky,
co tu bylo tance,
co tu bylo lásky!
Na lodicích pentle,
samý fábor veslo,
jež se v taktu s hudbou
šumně do vln neslo!
Ty procházky bludné
v labyrintu síti,
kde nenašli hosté
Ariadny níti!
Ty procházky dlouhé
k čínské bažantnici,
kde na slepou bábu
hráno při měsíci!
Ty procházky snivé
kolem vodometu,
labutě kde táhly
mořem bílých květů!
Ty procházky prašné
ke skalnímu chrámu,
kam když dvorně každý
přived’ svoji dámu,
na krápníky patře
na třpytivém stropu,
v duchu nepomyslil
proudu na zátopu,
jenž z rour sterých blesky
z podlahy se mihly,
v strachu dámy křikly,
v zmatku šaty zdvihly,
proudy rostly stále,
šaty výše spěly,
div se hrabě smíchem
nepotrhal celý.
Při těch hrách a tancích,
při těch promenádách,
při těch maskarádách,
při těch kavalkádách
Filis první byla!
V mysli stopy slabé
toho všeho sbíral
v okamžiku abbé.
Ostře podíval se
zahradníku v tahy
a k hraběti pravil:
„Dále, pane drahý!
Mnoho práce ještě
zbývá prohlédnouti.“
A juž oba parkem
v další spěli pouti.
Mladý hoch si hvízdá,
mladý hoch si zpívá,
nad ním povážlivě
stoletý jilm kývá.
Amor podle cesty
novým lukem míří,
z pampelišek letí
kolem zlaté pýří.
Včela za motýlem
a za šídlem vosy,
narcis v zlatém srdci
velkou perlu nosí.
Mladý hoch si zpívá,
mladý hoch si hvízdá,
předtuchou se chvějí
chocholoušů hnízda.
Amor dobře hlídal,
co tu zapomněno,
v dešti, větru, bouři
v listí pohrobeno.
Přes vánice lkání
i přes máje zpěvy,
šťastný, šťastný, šťastný
hoch, že o tom neví.
„Co v tom lístku starém
čet’ jste, abbé milý?“
ptá se hrabě, vida,
kněz že čelo chýlí,
jako v trpké dumě,
jako v zpomínání.
Abbé jen se usmál,
vytáh’ z kapsy psaní,
na kusy je roztrh’,
větru dal je v pleny,
bílý motýl každý
lístek utržený.
A pak ústa stáhnul
v smutný úsměv líný:
„Minulosti, hrabě,
zbytky – pavučiny!“