Naproti vile hřbitov nový
a vždy se díval v okna nám,
to cit, jejž nikdo nevysloví,
ač v duši měl to každý sám,
pro celé tam jest generace
dost místa pro dvě, tři sta let...
a všecky budou spáti sladce,
a dál svou drahou půjde svět.
Tak v žití vše se vrací zase.
Ve mládí dobách u nás též
zřel hřbitov v jara plné kráse
v náš mlýn jak zde na vily věž.
Byl jeden v tom jen rozdíl malý,
tam vesnický to hřbitov byl,
tma jedna zde, tam spáče halí
a všech to společný je cíl.
Tam starý hřbitov, kde se v tísni
jen k sobě hroby tulily,
zde nový – v stejné jednou plísni
se potkají vždy mohyly.
Tam pochoval jsem otce svého,
zde v nový hřbitov přítele,
a stejně Máj jim z rohu všeho
dost kvítí na rov nastele.
Tam mlýn, – zde vila snící vnadně,
vše opojné až k závrati! –
Proč musil se vždy v okna zrádně
tam jak zde hřbitov dívati?
Ta tvoje družná selská světnice
jak změnila se rázem,
kol věnců plné všecky lavice,
a pak je kladli na zem.
V jich středu ležel’s. Ještě před týdnem
jsme veselí tu byli!
A rcete potom: Není všecko snem?
A v jaký konec pílí!
Ten drsný lid náš, sukovitý
a tvrdý jako štíty jeho skal,
před rakví tvojí tiše jak v zem vbitý
a přikovaný stál.
Však co v svém nitru cítil, blysklo
mu v tváři, stál zde čestná stráž,
vše v jediném se vzdechu k sobě tisklo:
Byl celý náš!
Šel’s k hvězdám, po kterých Jsi toužil
svou ryzí duší celou,
do jejichž tajů rád jsi oko hroužil
i bytost svoji celou!
Nad Liticí i nad Kunvaldem budou
ty věčné hvězdy pláti,
jak úsměv požehnání v půdu chudou
nad tvojím hrobem státi!
Jordánu českých bratří vyschly vlny,
kde’s po nivách je hledal,
však celý kraj tvou bytostí je plný,
kde’s chodil a kde sedal.
A celý milý, drahý ten kraj český,
ať v radosti či v bolu,
si vzdychne, hvězd jak vzplanou arabesky.
„On s námi je tu spolu!“
Co’s obětí ty vyrval smrti nožem svým!
Jen pevně vést jej, dobře zasaditi!
Ať krvácí to, pálí – vše je tajemstvím,
a hlavní jedno jest – jen uzdraviti!
Žel, tebe nikdo nemoh’ smrti vyrvati,
neb zrádně v noci přišla potutelná –
Ty sotva mohl jsi se v spánku usmáti –
však ona nebyla tu – nesmrtelná!
S výhledem na hvězdné kraje
ty šel jsi spat,
vše mohly kouzelné báje
v sny tvoje hrát.
Šel jsi jak mudrc tak jistě
a odhodlán,
tvůj pohled utkvěl v tom místě,
Aldebaran
kde hořel mystický, žhavý...
Lákal tě tak,
že’s upřel zrak svůj tmavý
až nad oblak,
že přitáh’ tajnou tě mocí,
ty’s hled’ mu v líc,
a hvězdy šly dále tou nocí,
a tma a nic.
Leč krásná přec ta smrt byla,
snad v nitru rým
ti dozněl. – Byla v tom síla,
již závidím...
Ty staré matky všecko přežijí,
snad nervů nemají, či žulou jsou?
Jakou se lásky silou opijí,
že skoro stoleté jdou ještě tmou?
O staré matce v Nibelungách sním,
jež všecky svoje děti přežila. –
Ty’s odešel – a tvoje žije tím,
co zbylo Jí. – Tvá mohyla!
Tak žili jsme. Dnes je to bajka jen,
jíž pouze my zas můžem’ rozuměti.
Noc byla pěkná, tichý byl náš sen,
a my se probudili jako děti.
Den jako den a každý zlato byl,
co se to na kostelních třáslo věžích,
co na ocúnech, kam se jemně vryl,
co na cestách a na lučinách svěžích!
Pak přišla pošta po snídaní hned,
my klidně otvírali svoje listy,
jak pohádka před námi celý svět,
ten dnešek je tak kouzelný, tak čistý!
„Jen pár slov napíšu zde příteli,
vy obstarejte svoje korrektury!“ –
A již jsme s oři větrem letěli
tam k Žampachu, jenž zahalen byl v chmury.
Tu paseka, tu výhled do borů,
tam družná fara, kde jsme byli hosty,
a tolik cestou trysklo hovorů,
co stromy letly kol a hřměly mosty.
A večer spolu – pozvedli jsme číš...
Kde život byl a celá jeho tíha?
Kdo mohl tušit – kdo čteš, pochopíš –
že za vším neúprosná ta smrt číhá!
Chodíme tu kolem sebe
jako v pohádce,
díváme se v modré nebe,
sníme přesladce.
Každý má svou starost malou,
každý má svůj trud,
víme, život že je skalou,
radost že je blud!
Stavíme cos ve svém snění,
syn by měkčej’ šel,
zachvějem’ se v probuzení:
Vzrostlo, co jsi sel?
Tiše den se ke dni snuje,
bylo, bude zas,
vzduchem tiše poletuje
pýr, květ sedmikrás.
Kvetlo, prchne, my to víme,
nejsme děti již,
ale vždy se zarazíme,
dopita když číš.
Jak? Již spáti? Zas je konec?
Jako v pohádce:
Ty jsi zvěř a život honec –
Sníme přesladce...
Vy svěží svahy pod silnicí dole,
nad nimiž stával českých bratří sbor,
vy sosny usedlé tu v družném kole,
váš chtěl bych v noci znáti rozhovor!
My denně chodili jsme kolem, v řeči
čas míjel, v duši padal úkoj, chlad,
my zmizeli... svět zhlt’ nás... řeka ječí...
však vy vším tím se chvíte napořád...
Kol hrobu tvého poslední,
nežli se lidstvu rozední,
vždy česká píseň bloudit bude –
Věř, dědictví to není chudé.
Co může věda lidstvu být,
je velké, víc však zmůže cit.
Ty’s obé spjal svou velkou prací.
Kam půjde věda? Kdož to ví?
Však píseň vždycky vysloví,
co’s byl, co’s chtěl, co’s cítil, ta se vrací
i s resignací.
Od Rychnova jsme jeli v noční tiši.
Jak voní luka, jak ty lesy dýší!
Ve cvalu koní my jsme hovořili
o všeličems, a tak jsme šťastni byli!
Tu náhle setměly se cestou bory,
a zmlkly žerty, zmlkly rozhovory,
i jízda vázla jako tajnou mocí –
„Zde zabit kdys byl někdo o půlnoci!“
A přešla léta, my se sešli zase,
kraj celý hořel v podjeseně kráse –
Co květů kol! My šli jsme v středu nivy,
kde chvěl se hořec, ocún zimomřivý.
Dnů ještě málo zbylo v štěstí naše,
a všecky prchly radostně, ač plaše;
já přijel zas, však roztál smích tu v slze,
a celý kraj a život jako v mlze.
A nad vilou, jež čněla v mlhy rána,
se chvěla věta písmeny hvězd psána:
„Zde Smrt a Život – nesmíření soci!“ –
A v tom byl ty jsi zdolán o půlnoci.