Ze světa, za kterým zavřel jsem závory dveří a oken,
abych moh’ s duší svou po tichu hovořit sám,
slézati písní svých Parnass a nálad svých strmící Brocken,
dívat se poklidně v bludiště tužbám a tmám,
padl tu divoký, zoufalý hlas,
kosti mé provanul úžas a mráz,
ač jsem zvyk’ patřiti v duše své krvavý západ,
nemoh’ jsem v první ráz chápat
smrti ten bizarrní nápad:
Boecklin zemřel!
K sobě jsem pravil tu: „Věku ty nový, čím lidstvu se hlásíš?
Z největších světel že největší světlo krutě nám zhásíš?
Jiní snad přijdou podle slov Goetha, vždy rodí je zem,
většího sotva, v tobě, ó věku, naleznem!“
Do mojí samoty bleskem tu zářivým šlehly
nymfy vše, satyrům kosmatým v náruč kdy vběhly,
čarovné západy, umrlých ostrovy, antických chrámů vidění,
draci a princezny, poutníci na mostech v cvalu a zděšení,
zápasy kentaurů s netvory pralesů, s netvory vln,
celý svět kosmický, celý svět legendy, zázraků pln,
naivní víra ta, prorocké průseky, které sen přede,
hlubokých pralesů Mlčení, jednoroh v stínu kde jede,
na srázu Kavkazu trpící antický Job,
hymny a paiany efebů ze zlatých dob,
život a – hrob.
Vše to se spřádalo, skládalo do mysli mé,
jako když po letech staré své soudruhy najdeme!
Viděl jsem obraz tvůj v rozkvětu mužné tvé síly
s pohárem zdviženým, k ústům jejž Bezstarost chýlí,
viděl jsem obraz tvůj s Dürera jak odlit desky:
Smrt stála za tebou, na skřipky hrála ti hezky,
do ucha hrála ti. – Ty Jsi však pevný zde stál,
ty Jsi se smál,
sleduje v písni té vidin svých klikaté stezky...
S štětcem svým v pěsti své lhostejný ku písni Smrti,
která je Skutečnost, Všednost je, která vše veliké škrtí,
radost měl’s v umění, ve kterém Ideal s Bolem
sloučí se na paian! Nad mojím stojíš tak stolem.
Síliti měl jsi mne v zápasu denním a všedním,
padl’s teď – Zděšen jsem výkřikem ze světa jedním,
ze světa, za kterým zavřel jsem okna i dvéře.
Zpráva to poslední z duše mi oporu béře:
Boecklin zemřel!
Věku půl skoro již letělo nad mojí hlavou;
znechucen prací svou, jako tím, co zve se „slávou“,
znechucen nepřízní, která tu se všech stran syčí,
s jakou mi hází v tvář kal svůj rod trpasličí.
Co jsem ctil, miloval, odešlo v průběhu roků,
prázdní se heroů řady a rostou legie soků,
panáci zbývají, šosáci zívají, nevím, zda děti či blázni,
bez citu, bez srdce tupí a suší a prázdní.
Věku půl skoro již letělo nad mojí hlavou,
letělo vichřicí soptící, bouřící, dravou,
Hugo pad’, stoletý strom,
Hamerling s zářící hvězdou na skráni kles’,
Banvillův utichl rolniček stříbrných ples,
paladin Tennyson ve Gralův ztratil se les,
Leconte, lev znuděný, k otcům šel mythův svých spat,
zmizel též Wagner, kterého hudby mystický hrom
zněl v prostory, duchů zněl ve sabat,
zhas’ Nietzsche vichřicí šílenství svát,
a já se musím ptát:
Věku co zbude, který se v arenu světovou hlásí?
Jen otázky, problémy, záhady, pouhá „snad, možná i asi“!
A ti, již zbyli tu, v dogmatech vězí,
zbraň jejich pokryta předsudků zžíravou rezí,
topí se v močálu bludů a skeptických thesí.
Ze světa, za kterým zavřel jsem závory oken i dveří,
křik zní zoufalý, duše mé hladinu divoce čeří:
Boecklin zemřel...
Duše však zoufajíc posavad modlí se, věří...