PIJÁCKÉ

PIJÁCKÉ Slovutnému spolku umělců Mlha v Plzni
I I
Na okraji mojí číše – hleďte se mnou na zmetka! – poskakuje, sukně výše, graciésní baletka. Jako hračka z filigránu povznáší se bez chůze, obrací se v každou stranu, lehká, vzdušná iluse. „Znám tě, znám, ty malý šetku,“ tak jsem v smíchu pravil k ní, „číháš na poslední špetku rozvahy mé? – Toť se ví! 347 Až se v slední kapce vína s rozumem mým rozloučí, nebudeš jej stáhnout líná rozmarů svých obroučí. Ale děvče! – Dost již starý host a světem honěný jest můj rozum, – a tvé čáry nenajdou víc ozvěny! Labužnicky jen se dívám na tvou růžnou patičku, do šedých si vousů zpívám veselou jen písničku. Bylo, děvče, bylo, není, vše se vrhlo na víno, naposled zpět v moje snění rozplaskni se, bublino!“ II II
Krůpěj hořká do poháru slastí vždy se přimísí, nic mi neubere z žáru gazel tvojich, Háfizi! Jak já, sedával jsi zrovna ve Širazu před lety, jako tam i zde jest rovná cesta rájem poety! Všecko nechat, vším se bavit stejně v dobrém jako v zlém; 348 vsled vše hrobu nechat strávit, vždyť nic s sebou nevezmem. Tož mi vítej, vlídný moku, s drahé tváře obrysy, světím tobě tuto sloku, připijme si, Háfizi! III III
Bakch a Venuše prý nedruží se spolu, říkávalo staré přísloví, zřídka k jednomu prý sednou stolu, navzájem si kují okovy. Zdá se mi, to staré pořekadlo pro mou osobu že neklape, sotva Bakch navštívil večeřadlo, luzné dítě za ním přicape. Jenom z říše snů mých přijde – škoda! a se vbrzku rozplyne mi v sen, věčným dík, že z vína není voda, neoklame – já jsem spokojen! IV IV
Člověk lehko zapomíná, a čas rychle uteče, že máš v sobě láhev vína, nezapomeň, člověče! Něco chtěls – dnes kocovina na svůj klín tě přivleče, 349 že máš v sobě láhev vína, nezapomeň, člověče! Radost kyne ženy z klína, žel, tak brzy odteče, že máš v sobě láhev vína, nezapomeň, člověče! Láska vesmír sponou spíná, roztne všecko bez meče, že máš v sobě láhev vína, nezapomeň, člověče! Povstaň a chval Hospodina bez hořkosti, bez péče, že máš v sobě láhev vína, nezapomeň, člověče! V V
Blažený, kdo v krčmě tiše sedí – nehřeší, před sebe v cíl pravý všeho hledí – nehřeší, nechá blázny šílit, přít se mudrce, v číši na vše najde pravé odpovědi – nehřeší. Takto žili velcí dávnověku proroci, žijí dnes, kdo z všeho ráj si kouzlit vědí – nehřeší. Bez viny jich slunce ryzím zlatem plá, co z toho, že nosem blýská trochu mědi? – Nehřeší. VI VI
Budeš-li pít zbožně, synu, nedostaneš kocovinu, jen kdo pije furiantsky, se židle se skácí, 350 ulicí jde tatrmansky, až to mládež smíchem splácí. Vezmi si to naučení, nic do rychlé pitky není. S láskou to však obráceně, ber co nejrychleji, líná láska ztrácí v ceně, mladí se ti pozasmějí. Rychle miluj a pij zvolna! Každá vzpomínka je bolná, roztá v číše bezdnu; zvolna pij a miluj rychle, srdce obojím pak ztichlé povznes k nebeskému hvězdnu. VII VII
Popíjeje s klidem bohů o tobě sním. Jenine! V keř jak bodavého hlohu útlý květ se rozvine. Měkký, snivý, růžobledý s jemnou vůní přesladkou v sobě nese tajů sledy s celou žití pohádkou. Jako hloh i život raní a má trpké ovoce, píchá v srdce, píchá v skráni v křivé losů zátoce. 351 Jen když aspoň jeden kvítek, upomínka na mládí, lehkou vůní žití zbytek na keři ti osladí. Aspoň jeden – poesie s trochou lásky v srdci tvém, potom se jas z všeho lije, vůně celým životem! VIII VIII
Nuž, vše je marné, jak to vidíš, synu milý, – spráskán budeš! Žes básník, vždycky ve zlé zrodil jsi se chvíli – spráskán budeš! Žes vzletem hymnickým chtěl dopnouti se hvězd ve zpěvech plných nadšení a božské síly – spráskán budeš! Žes měkce pěl a sladce jako filomely zvěst, žes vážně myslil, frašnou ztropil kratochvíli – spráskán budeš! Však břímě dramatu na bedra nesmíš vznést, když kritik jinde škrábal tam, zde rve a šílí – spráskán budeš. Jak roucho Krista rvala žoldákova pěst, o tebe kostky vrhnou vlci rozběsnilí – spráskán budeš! Však nes to hrdě! Víš, že to, co chtěl jsi, jest, když tříská kolem hrom, zda co zabije, ví-li? – Spráskán budeš! Tož vzhůru číši! Budiž kritikovi čest, on pilot mořem umění nás vede k cíli – spráskán budeš! 352 IX IX
Na číšníka chtěl jsem volat, ale přišla číšnice, a kol po stole již celém prázdné stály konvice, horší ještě, že i prázdny zely číše, sklenice. Také dobře! Číšníka vzal, ne-li osud, aspoň ďas, ale zato dívka přišla, jedna z polních sedmikrás, a já žíznil. – Není vína? – Pane, jít je domů čas. Jaká pomoc, milé děvče, když se jednou musí pít, nebo píti vždy se musí, ale nemusí se žít. Ústa máš přec, jistě sladká! Zlíbej, mohu domů jít. X X
Každý dá, co může, vůni svoji květ... Přitul se jen úže, ať mi sládne svět. Dívka nebo číše, vsled to jedno jest, azuru hloub, výše, i s jiskřením hvězd. Bezdná číše moje vesmír objímá, tužby, snahy, boje silou olbříma! Útlá dívka s číší ladně baňatou v zlo, jež všudy čiší, jest mi odplatou! 353 Každý dá, co může, to již úděl všech, polibky, má růže, z rtů mi píti nech. A nechť nad pohárem filosof tvůj ztich vína, rtů tvých žárem umřiž v polibcích. XI XI
Svatý Petr – velkolepý! Úžas věků – Notre-Dame! Ale raděj slavné sklepy písní svou dnes opěvám. Neb i tam se duše vznáší vysoko až k nebesům! Ať se všednost kolem práší i roj dotěrných much – dum. Neb i tam se srdce zpije kouzlem prosté zbožnosti, neb tam zemské ambrosie svou nás blaží milostí. Zdráv buď, sklepe Auerbachův, i ty, v kterém Dürer pil, nad rozmary padišachův rozmar váš mne okouzlil. Svatá Barbora plá divy, dotýká se štítem hvězd, 354 leč kde Dačický pil divý, u Mědínků, chrám též jest. XII XII
Když se staří v bujné veselosti v trikliniích blaze stulili, bohům v pozdrav vždy pár kapek vína ulili. Věděli však dobře, že to málo proti fátu může pomoci, ale klidněj pili od rána až k půlnoci. Věru, týž byl člověk odjakživa, kdes byl svatý Prokop v kostele, na řetěze čert se pod ním plazil vesele. Přišla babka, nesla na ofěru světci velikánskou hromničku, ale čertu na dráp přilípla též svíčičku. „Vždyť to zlý duch,“ zpovědník ji kárá, „světlo lásky má jen světci plát!“ Babka na to: „Víme, co se jednou může stát?“ XIII Sborová
Pijme jako dědové ve snaze bít se a žít! 355 A píti budou zas vnukové a než my víc, tož sto tisíc jim pozdravů nechme klenbou znít a z plných plic! Na synů bedrách stojí vlast od věků bájný jak dóm; kdo chtěl by základy jejími třást? Jak shnilý strom jej sklátiž hrom, my nedáme se splésti ani zmást v útoku tom! My stejně k hvězdám vznesem číš, jsou krásné ženy a svět! A rázem všem padá ze srdce tíž, a sládne ret, do číší květ prší jak polibky – poháry výš! Vpřed! Nikdy zpět!