Přemítaje v sobě hroznou bídu,
Jíž oplývá chválený náš věk,
A jež toho vymořuje, toho
Pudí, by se vraždil samoděk,
Kdežto přece tolik jiných žije,
Se vším schopem vynalezavé
Mysli v hýření se kochajících –
Tak jsem usnul v noci mrakavé:
Hle a ve bledém měsíčném světle
Přede mnou se prostírala zem,
A jen samé hroby upatřil jsem,
Pranic živoucího kolkolem.
A já cítil – vstávaly mně vlasy,
Jakobych se díval v bezední –
Z celého lidského pokolení
Já že jediný zbyl – poslední!
Ha, z potomků
Adamových –
Běda mi! – žádný již na živě!
Ze všech já jen,
Já jedinký,
Dýchal – dýchal tesklivě!
I hleděl jsem vůkol,
Ale vylidněn byl svět;
I volal jsem vůkol,
Nepřišla žádná odpověd!
Jenom v dáli
Slyšet bylo mořský proud,
Jak se srážel o úskalí.
Trnul jsem celý. Co se mělo dít?
Jaký konec mělo to mít?
Slyš! tu nade mnou cos divně,
I pode mnou dunělo,
Měsíc zhasínal, a všechno
V tmavou noc se zastřelo.
A dunění zmáhalo se,
Až se stalo vichřicí,
A v ní zavzněly pozouny,
Do povětří hlučící:
„Před soud všichni! Všichni před soud.“
A tu střela hromová pálala,
A zem i nebesa rozťala.
A velebnou září nevídanou
Teď všechno vůkol se zastkvělo,
A se všech končin množství a množství
Vzduchových podob se shloučelo.
To byli oni, již na té zemi
Kdys v tělech lidských bydleli,
A teď přispíšili – muži a ženy –
By znova se v ně oděli,
Zas těmi se cítili, kterýmiž byli,
A poznáni od světa celého,
Se soudit dali synem Božím,
Jenž rozhodne dne soudného.
On však s komonstvem andělských kůrů
Ještě nesjížděl s nebeských zvůrů –
Leč já úzkostlivě hleděl vzhůru.
Na svůj hrob tu, na pravici,
Jedna z podob stoupila,
S klidnou tváří beze strachu
Tato slova mluvila:
„Ač mé tělo bylo choré,
Rád je na se vezmu zas;
Vždyť jsem strádal bez reptání,
Až jsem smrtí zbožně zhas’.
Pročež doufám, že Bůh soudce
Smiluje se nade mnou:
Pojte se, vy těla mého
Částky, v celost bývalou!“
A hrob se rozpuk’, podobu shltil,
A z hrobu vznes’ se vážný kmet,
Na těle maje trpění znaky,
Jež stkvěly se, jako růží květ.
A na hrob svůj, na levici,
Jiná z podob stoupila,
S klidnou tváří beze strachu
Tato slova mluvila:
„Rány zhyzdily mé tělo,
Přec je rád obleku zas;
Neboť v boji za vlasť drahou
Rekovnou jsem smrtí zhas’.
Pročež doufám, že Bůh soudce
Smiluje se nade mnou:
Pojte se, vy těla mého
Částky, v celosť bývalou!“
A hrob se rozpuk’, podobu shltil,
A z hrobu vstal jinoch spanilý,
Na těle maje snažení znaky,
Jež leskem hvězd se zářily.
Polou se choule, polou se těše,
Jinam jsem tvář svou obrátil;
Ale běda, jaký výjev
Tam mou útrobu zachvátil!
Tam se váhavě jedna z podob
K hrobu svému motala;
Teď však před ním utíkajíc,
Děsivě si stýskala:
„Mníš-li, nebe, z nešťastníků
Úsměšky si strojiti?
V tělo zemské mám se zase
Ku své hanbě odíti?
Nyní, kde počínám chápat,
Jak zle jsem se zachoval,
Jaké hříchy spáchal, když jsem
Na zemi kdys putoval:
Nyní, nebe, má se kukle
Strhnouti s mé mrzkosti?
Nemohou tě slze smířit?
Nemáš žádné milosti?
Minulé minulým zůstaň,
Nikdy neobnovuj se!
Vyhladiž mne, zahubiž mne,
Nebo, nebe, slituj se!“
Leč pozouny zahlučely,
Zahřmotily, strašně zněly:
„Před soud všichni! Všichni před soud!“
A podoba vrátila se
K hrobu svému úzkostně;
Zas však před ním utíkajíc,
Provolala žalostně:
„Nelze mi povolným býti!
Nebe, dél mě netrap již!
Chceš-li přiznání mé slyšet,
Přiznám se ti. Tedy slyš!
Ano, byl jsem marnotratník,
Jenž, když nouzí sevření
Bratři jeho bědovali,
Liboval si hýření;
Jenž, když bratři jeho mrzli
Bez krovu a bez šatu,
V tancích nestydatých vonnou
Prolétával komnatu;
Jenž, když na potřebný nápoj
Vak jim nedostačoval,
Pěnivou se šťáv u révy
K rozkošnictví vzněcoval;
Jenž, když vražedný hlad lačný
Žaludek jich ovládal,
Tukem skotů, tukem zvěře
K vilností se pobádal!
Nebe, slyšelo’s! Nech částky
Mého těla, kde jsou, tlít:
Než v mém mrzkém těle, raděj
V pekle rač mě uvěznit!“
Leč pozouny zahlučely,
Zahřmotily, strašně zněly:
„Před soud všichni! Všichni před soud!“
„Ne,“ podoba vzkřikla divě:
„Přiznal jsem se pravdivě;
Stojím zde, před celým světem
Znamenán jsa hanlivě.
Buď si! Vím přec, nebe! lepší
Že jsem teď, než prv jsem byl.
Leč mne nedonutíš, v tělo
Svoje bych se navrátil.
Víc, než pekla, zděšuji se
Chatrče té hliněné,
Kde má duše hovívala
Každé choutce zrozené;
Kde myšlénka vznešenější
V umu mém se nevzňala;
Kde v mém srdci žádná žádosť
Šlechetnější neplála;
Kde má vůle nedovedla,
Chrabře napnout lučiště,
A s ní šíp pustivši činu,
Obdržeti bojiště;
Kde jsem, jak vyprahlá země
Vláhu ssaje s chtivostí,
Jenom toužil, jenom bažil
Po smyslné sladkosti;
Kde jsem na veškeré tvorstvo
Kolem sebe zpupně zřel,
A jen vlastní osobičku,
Tu jen na zřeteli měl!
Ne, ne – nechci v tělo vlézti,
V tělo opovržené,
Kde jsem v skutku nebyl více,
Nežli zvíře zútlené!
Díky větrům, jež je do všech
Světa končin rozvály!
Ale jemu kletba! Nechať
Nikdy již mne nezkalí!“
Tak podoba vzkřikla a ubírala
Se prudce pryč a pádila;
Však právě tam, kam chvátala běsně,
Teď velebnosť trůnu se zračila,
Trůnu, blesk vydávajícího,
Jak všechna by slunce, co v prostoru
Se stkvějí, zářila kolem něho
Na plamenorudém obzoru,
A mořské vlny počaly bouřit,
A s nebe hvězdy padaly,
A milliony a milliony
Ze hrobů svých se zdvíhali,
A tu podoba zas se obrátila,
A hledala hrob svůj v zoufání,
A hledajíc – zavadila o mne,
A tu jsem se probudil ze spaní.
A jak smrt bych se sebe byl setřás’,
Vzdechl jsem a skočil z postele.
Po bouřce, zuřivší v noci,
Kde jsem toho snu byl spoután mocí,
Svítil den zas vesele.
A pokleknuv nemeškal jsem
Bohu na nebesích přísahat,
Že já nikdy, jakživ nikdy nechci
Hýřičem se stát!