Vodníkova nevěsta.

Vodníkova nevěsta.
Seděla dívka z večera Na květném břehu jezera, A kvítí smutná trhala, Vlnám je do lůna metala. „Vy vlnky přijměte lásky květ, A neste ho rychle v jinší svět; Mne svět hořejší netěší, Kde láska vždy cos pohřeší.“pohřeší. „TatíčekTatíček dobrý v hrobě spí, Macecha laje a zlořečí; I družka zlá mne zklamala, Milého mi z náruče vydrala.“ Tak dívka lká i běduje, Vlnám svůj nářek svěřuje, A vlnky křepké podtají Důvěrně jí cos šeptají. – 36 Co děva v srdci tajila, To vlna vlně zradila. Zaslechna Vodník pláč děví, Na hladině vod se objeví. Tvář bledá, vlasy zelené, Na hrdle perly hlazené, Korály vzácné u pasu Množí vodníkovu okrasu. Kloníť se k dívce, lahodí, A slova sladká prohodí: „Ty děvo sličná, pojď a pojď, V palác tichý mne doprovoď!“doprovoď! „PalácPalác můj jasný, průhledný Na křišťalových sloupech ční, V něm lahoda i pohova, Jak jen pomyslíš, hotova.“hotova. „TamTam družky najdeš laskavé A hračky skvostné, blýskavé; Ku hrám i rychlým posluhám Na sta děvic po vůli mám.“ 37 Posloucháť děva svodný hlas, Zpomínajíc na lásky čas, I dí na mysli zmámená: „Ty můj jsi – já nevěsta tvá!“ A řkouc to, milému vstříc letí, Držíť ji vodník v objetí, A voda, když to uzřela, Nad nima se rychle zavřela. 38