Jezd pro nevěstu.

Jezd pro nevěstu.
Jede hrabě lesem, jede Na koníku vesele: „Co se rdí ty hory šedé? Co mi mráz jde po těle? Aj koníku, Můj vraníku, Co jedeš tak nesměle?“ A rytíř po celou cestu Bádá zvíře milené: „Dnes mi poneseš nevěstu Tam z té tvrze červené. Aj v okénci Po milenci Zírá děvče růžené!“ Ale vraník hlavu věší, Jak by mu cos scházelo, A rytíř se z toho zděsí, Není mu víc veselo: 47 „Co se v lese Listí třese, Jak by jezd mi zrázelo?“ I pobodne zvíře věrné, Pobodne je v slabiny; Aj jak mizí houště černé, Aj jak mizí hájiny! V hrůze tejné Z čarodějné Letí v spěchu krajiny. A když na pláň povyjede, Všecko se tu zelená; Tamo s hory temnošedé Hrad milý se červená. „Jeď koníku, Můj vraníku! Čeká děva růžená.“ Již dojíždí v hradní bránu, Aj tu smutek uzírá! Otázka: „Kdo zesnul v Pánu?“ Na rtech jemu umírá. Tvář se mění, V předcítění Slzu s oka utírá. 48 A když v černou kobku vkročí, Hle, tu rakev zastřená! Strhne víko – ach co zočí! Nevěsta to milená! „Ach, mé zdání! Zvolá v lkání – Nyní vímvím, co znamená!“ A němě na rakev černou Oči kalné upírá, Její lůno děvu věrnou, Štěstí lásky zavírá. „V onom světě Blaho květe!“ Vzdychne si – a umírá. 49