Andělská hora.

Andělská hora. (Zříceniny v Loketsku.)
Chodče patř, jak na vysoké skále Tam do oblak strmí sutiny! Věz, že tam, kde nyní v noci stále Kulich z tmavé vyje štěrbiny, Druhdy hradec ověžený stával, Jehož bašty obzíraly svět, V jehož síních Hugo stolovával, Rytíř statný, mladých ještě let. Darmo mu ve vlasti dívky krásné Sladkým usmíváním kynuly; Jeho modré oči, druhdy jasné, Ve slzách teď často plynuly. Tamo, kde se skála hrbí, stával, Slzu v oku hledě v dálinu, Dlouho s tajným steskem toužívával Okem smělým změřit cizinu. 58 Aj svoláť on many nejsmělejší, Rozžehná se s hradem otcovským; Cestou jede s myslí veselejší, Nebtě smířen teď se srdcem svým. Jede středem rájské Helvecie, Pak se mořské svěří hladině, Až ho posléz dálná Brittanie K břehu svému šťastně přivine. A tam dojde cíle tušeného, Tam mu štěstí věnce uvije; Neb tam uzří bludné oko jeho Nejsličnější dceru Anglie. Blaze jemu! – ne nadarmo plálo Láskou srdce jeho plamenné: Děvče citlivé mu rádo přálo Blaženost milosti odměnné. Sotva Hymen svazkem svým je spojil, Hugo již nemá dél stání zde. Vlast milá, v kteréž se mládec kojil, S libým k návratu úsměchem zve. A choť věrná otce, máti drahou Z lásky k choti ráda ostaví, V srdci nádějí kojíc se blahou, Že tu věrnost Hugo oslaví. 59 Aj, jak plesalo všem srdce v těle, Jaké city prsa svíraly, Kdyžto v dálí sídlo osamělé Na skalině příkré zírali! Rozčileni blížili se k hoře, Již i za patami měli les; Aj tuť ozval se na hradním dvoře Ze sta hrdel slávohlučný ples. Jako břehy květnými se vine Potok stříbrný v své jarosti, Manželů tak nyní život plyne Tiše, krásně, v čisté radosti. Rychlost potoka však znamenala Brzký odpad slasti měňavé: Růže lásky brzy opadala, Zanechavši trní pichlavé. Ačtě spanilá choť cizokrajná V manželi jen čila žití slast, V srdci předce touha plála tajná, Jednou opět drahou zříti vlast. Na cimbuří hradu často stála, Smutně v onu stranu hleděla, Kde co dítě druhdy v trávě hrála, Ponejprv kde světlo uzřela. 60 Ach jen jediný hoch, sluha, z kraje Jí drahého ještě pozůstal, Jenž teď právě, síly nabývaje, V švarného jinocha dorůstal. Aj což divu, s ním že mluvívala Nejraděj, co s synem mileným? S ním že v duchu někdy vracívala Se do vlasti – k břehům vzdáleným? Rytíře však první zahoření Mladé lásky prchem míjelo; Prsa jeho černé podezření Hrotem ostrohranným projelo. A co dříve podezřením bylo, To v něm zrůstá v strašnou jistotu; Co mu dříve život osladilo, Před tím nyní prchá v samotu. Před hradem kdys jun i ona stáli, Zírajíce dolů v květnou pláni, Na pokrají strašnokolmé skály, Před níž hluboká se šíří stráň. V dáli slunce krásně zapadalo, Pozlacujíc hory modravé; Ve vzduchu se hravě kolébalo Letních mušek hejno míhavé. 61 Hugo tu za nima s mračnou tváří, Divě se mu zraky koulely, Anoť tito za večerní září S srdcem roztouženým hleděli. „O žeť sám a s myslí spokojenou Mám být svědkem zrády jizlivé!“ Zuří on, – a zlostí nezkrocenou Svrhne choť svou s výše strašlivé. „Ha, tak udatně, ty statný reku! – Zkřikne mládec – vraždíš ženštiny?“ Aj tu vrah v svém nezkroceném vzteku Jej též vleče na kraj skaliny. Zoufalství jme oba; rozkaceni Silou obrovskou se popadnou, A hle, v zdivočilém zápasení Oba sletí v propast bezednou. Mnoho století již uplynulo, Valný hrad zřítil se v sutiny; – Co se stalo zde, to nezhynulo, To ti zdejší poví dívčiny. – Často z propasti co teskné lkání V některé stená to hodině, A když slunce zajde, po klekání, Vichr strašný hvízdá v skalině. 62