Jak palčivé zem parno tíží,
Jak trudná vzduchu tíhota!
Vždy víc a víc se mračna níží,
A pustá všudy samota.
Ni vánek listím nezavěje,
Vltava s proudem si nehrá,
Ni ptáček v křoví nezapěje,
Vše před parnem se krýti zdá.
„Ha slyš – jak dav se hromů valí
Tam od těch tmavošedých hor,
A hluk ten hrůzonosný v dálí
Již opětuje skalný bor!
Vždy víc a víc se mračna blíží
Hrozíce zkázou bouřlivou,
A blesky po nebi se kříží,
Noc zjasňujíce strašlivou.
To bude bouře neslýchaná –
Kýž Bůh nám mocný přispěje
A mračna zkázou obtěžkaná
Všech do čtyr větrů rozvěje!
Já musím navzdor všemu hřmění
Dnes ještě k skalní kapličce;
Neb slibu zve mne vyplnění
Tam k čisté Boží Rodičce.“
Tak dí Vok Růžohorský v spěchu,
A panoš oře přivede,
A hrabě, silnou v srdci těchu,
Ven z hradní brány vyjede.
Tu visí mračna rozprostřená,
A sotva sjede vládyka,
Již vichřice tam rozkacená
Se s svršky jedlí potýká.
A vždycky hůře třeští hřmění,
Tok ječí, bor se zachvívá,
Kolem pak teskné sezvánění
S věží vesnických zaznívá,
Ha blesk a rána! – Mračna trhnou,
S oblak srší převalný mok,
A jak když hráze se protrhnou,
Tak divoký pění se tok.
I stojí na pobřeží řeky
Teď s podivením vládyka,
A patří, jakými proud vzteky
Vždy výš a výše natýká.
„Předc musím skrz to rozvodnění –
Dí Vok – tam kaple milosti!“
I vžene vrance, kde se pění
Tok v umenšené divosti.
Oř dělí vlny rozkacené
A pracně kvapí přes vodu;
Však brzy proud ho vzteklý žene
Vždy hloub – a stranou od brodu.
Tok burácí a blesky planou,
A zhluboka to strašně hřmí,
Jak by již s hrůzou nevídanou
Dnes blížil se den poslední.
Však marnéť vrance potýkání!
Vln val se přes něj přeleje,
A hrabě darmo život chrání,
Tesklivě k Bohu zavzeje:
„O Pane! chceš-li, bych zde zašel
A zhynul v řece bouřlivé:
Dejž aspoň, tam bych milost našel
A duši zavdal v ruce tvé!“
A an tak prosí – tam se svítá,
Svit v šedivu se zatřpytí,
Mha ustupuje mrakovitá,
A blesk zlatý luh osvítí.
I zří s radostí skrze mraky
Vok blesk planouti zářivý;
Neví však, zdali vlastní zraky,
Či mam ho šálí klamlivý.
Neb v středu jasna vystupuje
Podoba s duhou růženou; –
Toť anjel, jenžto pozlacuje
Vše vůkol září plamennou.
Ten vztáhlou pravicí mu kyne
Dál k hořejšímu pobřezí,
A kam prst kývne, voda mine
A dráha hned se umezí.
I seznav Vok kýv Bohem daný,
Veženeť vrance do brodu,
Kdež anjel s nebe vyžádaný
Zlou poodvrátil nehodu;
Leč an tak pracně kvapě k předu
Zem vítá v slastném pocitu,
Zří, jak též anjel mizí v šedu
A rozplývá se v zásvitu.
Pln pokory teď skočí s vrance,
A kde ten úkaz zmizel v mhu,
Poklekna vzývá svého chrance
A vroucnou koná modlitbu.
Před Bohem svým koří se v prachu,
V obět mu klada srdce své,
Jenž z hrůzného vytrh jej strachu
I zastínil tak podivně.
Leč svatovřelé jeho díky
I potomkové mají zřít,
A pozdní uplynulé věky
Té věci na svědectví být;
Neb kde mu bylo uviděti
Ochrance v jasnu božského,
Tam chrám chce skvostný vystavěti
Ke cti věčné Boha velkého.
„Tu v svatyni ať sídlo mají
Vždy zbožní Boží sluhové,
A k slávě jeho rozléhají
Se vroucí chvalozpěvové!
Takť vnukové i v budoucnosti
Moc Boží vroucně budou ctít,
A odplacené důvěrnosti
Zde důkaz na odivu mít!“
Tak Vyšší Brod sklenul své stěny,
Jež podnes v slavné skvostnosti
Vnuk obdivuje vytržený,
Co důkaz staré zbožnosti.
Památkať to onoho věku,
Kdy zbožnost v světě sídlila,
Jenž výhost davši světa těku
Po blahu věčném toužila.