ELEGIE MÁJOVÁ.
Je jarní den, je měsíc máj,
je svátek Země, světlý čas:
Po Země širých rovinách,
jich pestrých stráních, světlých pláních,
zelených polích, lučinách,
i v lesa skrytých houštinách,
v daleký široširý kraj,
byť zněl jen v nitru, jen jak v snách,
tajemný Života zní hlas...
Oh Pištce-Kouzelníka hlas!
Zní tak, jak celé věky zněl,
půl teskný ples, půl plesný žel,
a jak znít bude zas a zas,
kdykoli přijde jeho čas.
Zní... Píská, volá, svádí, zve
pozemské všechno stvoření
k hlubokému se vnoření
k dnu Bytí v jeho kořeni,
v temnoty nejvíc mystické,
tam, odkud prýští jeho zdroje,
kde splývá ještě moje-tvoje,
smrt s žitím,
bytost s Bytím.
30
A zpod té Jeho písně, hle,
v překotném proudu sil a změn,
jak kouzelný by jal ho sen,
svět celý jako opojen
prožívá zvláštní děj a stav:
V příboji nových vzácných šťáv,
vyvřelých z Nitra Středu Bytí,
hned v nitru všech svých částic cítí
přítomnost mocnějšího žití;
jak každá bytost, celá Zem
se stává náhle jinochem,
vzdálená srdci, duchu svému
a bližší Bytí Obecnému.
Tam v hloubi Bytí zřídla-vřídla,
v mystickém víru opojení,
vše vymezené, jedinečné,
v živelně prudce nekonečné
v původní, netržité nedělené dění
se vrací – mění.
Rozlita v žití žáru-varu,
hle bytost žádná ani neví,
zda více cítí strast či slast,
kdy pojímá a kdy se vzdává,
zda více béře nebo dává,
kdy hlíz je vítězství, kdy zmaru;
vždyť sama sobě jen se jeví
31
co Všeho Bytí malá část,
vždyť ve svém zpití
své já i cizí stejně cítí,
jen jako Bytí časnou masku –
tak se jí život ve smrt mění,
tak život v smrti tuší klíčit,
tak neví,
zda allelujah v jedno slití
bod Bytí nejvyšší či zmar jen značí,
tak neví,
zda k zmocnění své bytosti má ničit,
či sama zajít v Oceánu Bytí –
zda život nebo smrt je sladší...
I dává cele své i cizí v sázku,
vzývajíc ve svém podvědomém snění,
v milostném opojení
Život-Smrt: Lásku.
Svou celou pleť, chapadla, otvory
v mystický vír té osudnosti-hry
zároveň jako nástroj k zmocnění se tyčí,
a zároveň jak kořist nabízí a líčí:
je zvedá, pokládá, otvírá, rozvírá,
zároveň jimi předmět touhy svojí přivíjí a svírá,
tlačí i v šťávách vyroněných smáčí –
tak v mocném zpití
Věčného Bytí,
32
vzlétá a zpívá, roní, voní, svítí,
muka a rozkoš zas, a rozkoš a zas muka,
chtivě se rozvírá, oddaně celá puká,
choulí se a sklání,
v se zmocňování, v odevzdání,
v oplodňování, v umírání....umírání...
Vše temně cítí: já a ty
jsou v základe jen Bytí časné masky,
gamety,
tíhnoucí splynout v Zygotu,
v Jednotu –
ke chvále Smrti-Životu
v znamení Lásky.
Bytosti vlastní listu cizí
stoupají kmenem proudy mízy,
by plododárný vzešel květ;
šelestě-zvoně křídlem svým
v zrychlené stále vibraci,
na slunci hmyz se potácí –
s pudem za cílem neznámým,
k němuž je řízen celý svět:
se páří
a září...
Tak jinak, mocně, teskně tak
na snětí zpívá v dálku pták –
33
jak v snách
holubi krouží po střechách –
ba všechno, co dnes křídla má,
jak zve je píseň tajemná
Života-Pištce – Ptáčníka,
je rozvírá a jimi vlá,
a jako v náruč rozevřenou,
rozevřenou a roztouženou,
plavně se v dálku rozlétá,
ve výši jimi třepetá –
To v srdcích všech dnes pudem lká
Věčnost i rod i samička.
I člověk – tvorstva cíl i vládce
tu píseň cítí v nitru svém:
volá ho ve výši a v dálce,
volá a vábí dávným snem –
dnes se základem Bytí v užším styku,
až k tuše svého vzniku-zniku,
i on dnes cítí,
jak v něm vše pevné, jedinečné
se rozpíná a vzpíná, chtivě řítí,
až vplývá-rozplývá a ztrácí,
v živelné plynné, plynulé, ve Věčné-Nekonečné,
v samo Obecné Bytí;
jak bližší dneska zvěři, stromům, zemi
i svými kořeny i svými perutěmi
34
ke svému původu se vrací
oddaně, toužně zpět;
jak chladný rozum v horký cit,
souzení chod v obrazů let,
rozvážná vůle v pudu vznět
se snaží vzplát a rozpustit –
jak v jeho hrudi myšlenky a na rtech slova
hned v pláč a smích,
hned v obraz, v rytmus, v zpěv: v řeč srdce básníkova
se zvedají a nítí,
a v dálky svítí;
vznět v údech v křídel duchových
jak v strašně slastné rozpětí,
dech ve vzdech, dotyk v objetí,
jak ve zmateném opojení
myšlení práce ve hru snění,
zrak v smysl těla, oko v ret
a pohled v pocel, v políbení
se tyčí, dychtí rozpučet...
Tak touží dneska ve všech tvarech,
v barvách a světlech kvést a zrát,
do dálek jimi slavně plát,
křídloma ducha, srdce vlát –
za cenu vlastních ran a ztrát
je ve všech hlubin černých zmarech,
je ve všech výší bílých žárech,
vykoupat, zdrát i vyžehat;
35
vždy víc a více v sebe brát,
a zas se Všemu
Obecnému,
skrytému ve všech zjevech jemu,
duchem a srdcem, smysly vzdát,
s Vším splynout, pro Vše umírat....umírat...
Vždyť nad vše tvorstvo povznesen
co vyšší duch,
On jasněji svým srdcem, duchem cítí,
že družka – druh
je jenom nástroj, jímž s ním promlouvá,
bez ukojení pocítit se dá.
Věčnosti sen,
odvěčná bolest rozpojeného Bytí,
Věčnosti velká, svatá záhada.
Je jarní den, je měsíc máj,
je svátek země, světlý čas.
Mag-Život hraje na šalmaj,
zve, volá, píská, vyvolává:
A z bezdna mystického zdroje,
kde smířeno je moje – tvoje,
z onoho proudu sil a změn
v příboji nových vzácných šťáv,
kterými svět byl oplodněn
v tom s Bytím v Středu úzkém styku
36
až k svému vzniku, svému zniku,
z nitra i z hrobu světa vstává
hle, vskutku, nový, mladý svět:
Života nové, mladé zjevy,
bohatství nová, nové čary,
růst hmoty, nové bujné tvary
a pestré barvy, zářné svity,
opojné vůně, zvuky, zpěvy,
pohyby nové, chvějné kmity,
hemžení, vzmach i let;
vnějšího světa vnitřní zrcadla,
snahy a city,
o Věčnosti sny:
símě a klíček, osa, list i květ,
vejce a těla s orgány,
s novou vždy tváří nová já:
Tak se po miliony let
zmlazuje smrtí Fénix – Svět!
Je jarní den, je měsíc máj.
Žití i Smrti – Lásky čas.
Proč hlavu k dlani sklonil jsem?
Po čase roztoužil se zas?
Vždyť mně, jenž stromu Země list již uschlý jsem,
mně, jehož lásky dávno minul čas,
co může ještě dáti zem?
37
A nevím-li, že tento máj,
jak každý máj po spoustu let,
co se jím obnovuje svět,
to všechno znovutvoření
je jenom Bytí věčné hoření,
jen magického přeludu
kouzelný výtvor, pásmo snu,
jen zdaj,
jen blud?
Že všechno ono znovurození
je Bolesti jen z Bytí rození,
Bolesti Bytí věcné množení –
jen marná bolest, trud?
Proč nechávám se zapjat zas, a byť jen poutem roztoužených tuch,
ke kolu klamu Bolesti, hynoucí jedinec?
A přec:
Já prostřed Čtyřech stěn
nemocen, Žitím vyhostěn,
tou písní Pištce-Kouzelníka,
jenž zpívá, jak vše vzniká-zniká,
tou písní Žití-Smrti, jež v mou jizbu vniká,
a volá, zve
k té Věčné Hře,
se cítím znovu obelstěn...
Jak kdybych patnáct roků měl,
mé srdce náhle cítí
38
přivátý větrem umocněného žití
zas dávný stesk a dávný žel;
vzdálené bytí, žití mému
a bližší bytí obecnému,
závojem svým, hle, opřádá
je Májá – Sen;
zas k němu vábně zní a zní
života-smrti krásná stará zkazka,
že žití je lup-oběť spolu jen,
žár a tok věčný, o vše smělá sázka –
zpěv Bytí: Láska.
Ledová kůra, v kterou ztuhlo, hle, zas jihne, praská,
rozhřáta v mízu života, jež stoupá... až přetéká z řas...
Po žití v smrti, smrtí v žití,
po utonutí v moři Bytí
se roztesknilo – samo žití –
dnes moje srdce tolik zas...
S povzdechem pročítám dnes znovu Máchův „Máj“.
Jak žitím přiblížen ten hovoří dnes ke mně!
Rozžízněn po Hvězdách, napojen steskem země,
zamyšlen nade vším, co, krásné, zaniká,
zpěv labutí Věčnosti básníka –
jakoby vyprávěl i mého žití báj.
Vždyť jeho básník. Milenec Hvězd i Země,
před nímž se propastí klín Bytí rozevřel,
39
jenž snů svých splnění kdes v Neskutečnu zřel –
ten básník veliký má svého bratra ve mně.
I já všech jevů čar mocněji jiných cítím,
než také já jsem, žel, zrak vnitřní otevřel
v tu propast úžasnou, již Démon zvaný Žitím,
barevným vonným kvítím
kol dokola na vrchu obestřel.
Vždyť můj též mladý věk, mnohým tak šťastný věk,
byl jenom nemocí, jež marně hledá lék,
to touhy po Věčnu osudnou nemocí!
Vždyť také mně, jenž náruč rozvíral
tak milenecky něžně horoucí
po žití fantomu ve světa šíř i dál –
On unikal
vždy dál a dál,
vždy v jiný kraj –
až v bájí Zaslíbený kams se mi pak ztratil Ráj.
U večer podzimní zbitého děcka vzlyk,
kdy z trestu opuštěno ode všech domácích
si v koutku přemítá o věčném ztracení –
co z venku, z dáli jak, tesklivě k němu zní
hlasně si hrajících ostatních dětí smích;
tak jako ticho zlé po síni taneční,
kdy pryč jsou tančící a hasnou světla v ní;
40
v světnice ústraní vadnoucích květů stesk,
jež v chvíli lhostejné utrhl rozmar jen;
mroucího úsměv mdlý, jenž v jarní utkvěl den
co smutná výčitka na jemných na ústech;
myšlenka lodníka, jenž rodnou minul zem
a ví, že nespatří už nikdy její břeh;
tragický hvězdy sen, jež letí prostorem,
zlou touhou po Cíli v ten věčný štvána let –
to trudné pomnění na žití mého běh.
Oh v této krajině, jež rovinou se táhne,
jsem v máje měsíci byl k Lásce narozen;
v té kolem rovině, již oko neobsáhne,
jsem vysnil si svůj Nekonečna sen...
Tam za obzorem, ach, kam zrak můj nedosáhne,
tam za obzorem je, po čem mé srdce práhne –
tak sníval jsem, co kolem hasnul den.
Oh, jak jsem miloval ty nekonečné lány,
ta vlaků hvízdání, jež v sněnou spěly dál,
ty kouře v oblacích, jež volně rozvířeny
marně se rozplývaly oblohou na vše strany,
– obloukem touhy je můj pohled objímal, –
vždyť, jak by sám můj duch to náruč rozvíral,
rozvíral v nesměrno – než pranic nesvíral,
tak se jen v touze parou rozplýval...
41
Pak jinoch... Oh, tam u „Ostrova“
už samá zeleň, světlý šat,
vím, Vody hučí dneska znova,
jak když jsem také já byl mlád!
A v parku kol tam na vše strany,
jak jara mládím vykoupány,
lavičky bílé vítají,
a kol nich, na nich kmitají
nového jara toalety,
nového jara lidské květy,
nového mládí světlé barvy,
vznětů a citů nové světy,
Vězného Bytí nové larvy –
co jako pozdrav dálných zemí
nového jara vzdušné vany
ve stromech v šíř i výši sunutých,
v zpěvech tak valně slavně dumných.
Věčného Žití-Lásky hymnus
rejstříky všemi
do nekonečné do dáli
by zpívaly a zpívaly...
Tak bylo i za mládí mého!
Mně Žití zpěv ten, jenž kol vál,
jenž se mi kolem v šíř i dál
vždy ještě resonovat zdál
v tisíci nejrůznějších ech;
42
ten valný slavný Žití Dech,
jenž, cítil jsem, že Dechem Všeho,
vanoucím ve všech oblastech,
mně vždycky jenom připadal,
co teskně blahý Lásky vzdech,
blažený – a zas přec jen vzdech,
jenž na dně hlubin srdce mého
tak beznadějně dozníval.
Tak bylo i za mládí mého!
Kolikrát
básníka-snílka bláhového
u vod svých valných viděl stát
ten ve větru tak hlučný jez!
Jak častokrát, jak častokrát
on v dál vzdech roztoužený jeho
na zpěněných svých vlnách nes’!
Sem s krví tancem rozpěněnou,
sem s duší rytmem tance žití
rozjitřenou a rozjiskřenou
já z tančírny vždy vybíhal!
A jak tou hudbou, tancem zpití
vzruch odtud snivě zazníval
v mou duši teskně roztouženou:
Jak by té hudby, tance zvuky
s tím šumem jezu vlnobití
43
i s mojí velké touhy sny
v mohutný chorál jediný
Života-Jezu Nesmírného,
Života-Velké Tančírny
se spájely a splývaly,
a velký hymnus Blaha-Muky
mně jako k pohřbu zpívaly –
vždyť vodstva šum ten, který v dál
tak vábně plavně, valně slavně
ve větru vždycky vlál a vál,
a přec tak marně kamsi mimo,
kams v Nevratimo,
uplýval, věčně odplýval;
té hudby, tance doznívání:
To vše byl jenom Lásky Žal,
jen závrať žití, lásky lkání;
to vše bylo jen ono Žití,
jež ve svém valném vlnobití
se stále jenom k předu řítí,
kol časných tvorů mimo řítí –
to Věčné Žití,
jež nesčetností vln svých, tvarů,
svých darů
tak nespočetnou možností,
s tím dechu věčným v prázdno váním,
s tím věčným vod svých uplýváním,
vanoucí věčně, plynoucí věčně
44
z nekonečnosti nekonečností,
své hudby, tance jen jak z dálky v dálku
zazníváním a slibováním,
se nedá nikdy zachytiti
jepici lidské, jež jen sní a cítí...
Oh,kolik přešlo jar od oněch mladých let!
Kolikrát viděl jsem vždy omlazený svět
novými žití plameny se kolem chvět,
novými pupeny se kolem rozvíjet,
ve vodách Věčna stín svůj barevný
radostně odrážet!
Vždy léto přišlo, přišla jeseň, zima,
plameny zhasila a květy zkazila mraznýma rukama svýma!
Vždy sotvaže teď mládí okamžik
raketou vybuchl a zaplál, rozvětvil se –
už zase pukal, trhal se... už zase znik’,
u tajemných vod Věčna navždy sklesnuv klín,
na jejich hladině jen tmy a zmaru stín.
Jak vlna za vlnou do Moře Věčna plyne,
tak jaro za jarem, za žitím žití hyne,
teď člověk rodí se, teď tráví mládí čas –
a už zas mužem je – a teď už starcem zas,
až – v určený mu čas –
hyne
u Prázdno-Věčno Oceánu vplyne...
45
Tak žití každého,
jak smutný, trudný sen,
vždy nenávratně mine...
Jen pro chvíli
v bolesti narozen –
Věčnosti v srdci sen,
přec otrok času, změn,
tak člověk hyne...
Rodí se, žije, hyne,
rodí se – hyne zas,
za žitím žíti, za plemenem plémě,
co otrok Věčna, Země –
tak celá pokolení
vždy v jiném přestrojení
jdou klamem žití-dění.
Jeť Vládcem člověka, jak tvorstva všeho,
jen Život-Smrt, jen Čas.
Tak nadešel zas měsíc máj,
májový podvečerní čas.
Svět celý sní sen dávný zas,
v daleké minulosti,
v daleké budoucnosti
kdes skrytý ztracený svůj Ráj...
46
Zas známý, sladce svůdný hlas,
Života Maga-Pištce hlas,
vypráví krásnou svoji báj...
Vypráví, píská..píská... Volá, svádí, zve
pozemské všechno stvoření
k hlubokému se vnoření
k dnu Bytí v jeho kořeni,
v temnotu,
ať v Praduši, ať v Prahmotu,
kde mé a tvé,
smrt s žitím,
bytost s Bytím
dřímají obejmuty v nerozlučném svazku:
zve k zahynutí v tvoření,
v shoření v slavném hoření,
v Život-Smrt: v Lásku.
Zve, volá, píská, vyvolává...
A z bezdna mystického zdroje,
kde sloučeno je moje – tvoje,
žití i nežití,
co nedělený Bytí taj,
z Podsvětí-Prabytí
stínů a par
v přeludný žití-dění zdaj
svět nový, vyčarován, vstává:
47
Věčnosti Bytí nové larvy,
života proměnlivý tvar,
životní mízy, životní vůle-touhy
nové a pestré barvy,
vzněty a svity, záře,
hrdinný lačný žár –
Života-Lásky nové květy,
bytostí nových nové tváře,
a s nimi nové radosti a s nimi nové muky,
prosící jasné lkavé zvuky,
tak cele samostatné světy
s tragickým v nitru plamenem,
svým osudem, svým démonem,
jímž každý jednou opět shoří,
až, rozvinuje zavinuté v nitru klubko pudů, tužeb tuch,
oběhne žití svého kruh –
tak opět nazpět v Bytí klín se vnoří,
utonuv v Žití-Smrti nekonečném Moři,
jak bylo by vše bylo pouhým snem...
Je jarní večer, měsíc máj,
Života-Smrti: Lásky čas.
A celý kraj
a celá Země
a z nich Samého Bytí hlas,
mučivým kouzlem svojich krás,
hle, volá ke mně, pláče ve mně.
48
Hluboce zahleděn
v nejhlubší Všeho taj,
v tajemný Žití-Sen –
kde miliony rukou, ramen
snaží se chytit věcný plamen,
kde miliony lačných rtů
modlí se k Lásce-Životu;
hluboce roztoužen,
prostřed svých čtyřech stěn,
jedince-churavce úzkých a chudých stěn,
daleko zpět, daleko vpřed,
volám svůj Žití Máj.
U večer podzimní zbitého děcka vzlyk,
kdy z trestu opuštěno ode všech domácích,
si v koutku přemítá o věčném ztracení –
co zvenku, z dáli jak, tesklivě k němu zní
hlasně si hrajících ostatních dětí smích;
tak jako ticho zlé po síni taneční,
kdy pryč jsou tančící a hasnou světla v ní;
v světnice ústraní vadnoucích květů stesk,
jež v chvíli lhostejné utrhl rozmar jen;
mroucího úsměv mdlý, jenž v jarní utkvěl den,
co smutná výčitka na jemných na ústech;
myšlenka lodníka, jenž rodnou míjí zem
a nikdy nespatřil, nespatří tento kraj;
tragický hvězdy sen, jež hnána prostorem
49
zlou touhou po Cíli – a ví, že Cíl ten báj –
Nezřený nikdy Ráj,
jen Sen, jen Báj:
to mého žití minulý, budoucí Máj.
Kdo srdci takému útěchy jaké dá?
Věčný je Žití Strom – má větev usýchá.
Bez konce Boží Svět – slabá je paže má,
bez smrti Život-Láska – její hlas
se vrací vždycky zas a zas,
než moje já
jen to, co chvilková je v Moři bublina,
na plátně Života dočasná stínu hra...
Je hvězdný večer – Žití Máj
teplý a světlý Lásky čas –
mě ledovýma rukama
dokola kolem objímá
jen tma a tma...
50