Snů zlatá hudba zas už světlem zvoní
v pokoje svatý poklid večerní –
co temných představ roj se v hlavě tvojí honí
a pokřik kleteb stále v srdci zní.
Ubrusu bílá, liliová záře,
jak oltář k mysteriu proměnění zve –
co neztráveným rmutem trudu samotáře
jsou černě přecpány i duch i tělo tvé.
Přistoupíš k oknu: Modrý všude vládne
mír širý, volný, přítel dálných cest,
a s modrojasné nesmírnosti výší
ti kyne svaté, zlaté světlo světů-hvězd –
a přece v tobě není tužby žádné
ni po dálkách, jež vábí zlatem měst,
ni po výších, jež bolest na vždy stiší
nad zlato čistším světlem smírných hvězd.
Zlatá a bílá, modrá – jaké barvy svaté,
v nebesky smířený jas zdvižené!
A ve tvé hlavě pekla mocí jaté,
na černém pozadí jen samé barvy klaté,
krvavě křičící plameny červené,
jedově syčící jazyky zelené!
Žlutá a bílá, modrá – jaké utišení!
Šíř země, nebes – jaký volný mír!
Oh, proč jen v tobě utišení není,
proč v srdci tlačí trud, proč v duchu vřavy denní
jen řičí, křičí zeleně-rudý vír!
Tam někde mezi hvězdami,
tam někde bude onen klid!
Než tady, tady na zemi,
nám nemožno se spokojit...
Ta touha, touha báječná,
jež Duši náruč rozpřáhá,
ta sladká bolest odvěčná,
kterou je duše nemocná –
ta musí přece předmět mít!
A když ho není na zemi,
tu musí někde jinde být:
Snad tam, snad tam – – tam mezi hvězdami!
Z Věčnosti vzešel jsem
záhadným způsobem,
Věčnost mne vyslala
na zemi žít.
Na zemi vratkosti,
tíhy a žalosti,
na zemi veškeré marnosti
nýt.
Pohledem bez konce,
sněním tak bez konce,
jež ze své Vlasti jsem s sebou vzal sem:
dává mi měřiti,
má Matka Vzdálená,
tak jenom konečnou, konečnou zem!
Vzdálená Matko má,
vzdálená, kýžená,
proč jsi mne poslala na tento svět?
Tys moje Otčina,
kýžená, jediná –
v Tvůj klín se navrátit toužím zas zpět!
Od dálných hvězd dnes dolů záře splývá
tak čarovně, že chví se celá zem!
V tu dálnou výš se duše moje dívá,
v té říší nesmírné tak bolně pookřívá...
Oh, je tak volně celým prostorem!
Tak v sobě oblohu si velkolepou sklenout
a na ní tisícerým hvězdám dáti zkvésti!
Tak na vše každodenní moci zapomenout,
tak navždy zapomenout –
oh, bože můj, jak nesmírné to štěstí!
Tak s láskou roztouženě bolnou si zatesknila duše má,
blouznivě otevřela okno do modravého večera...
Tam venku prostor celý zářil, tam vzduch tak voněl, dálně vál –
tak nekonečné hlásal blaho, tak nekonečný hlásal žal...!
Víc oči moje udivené už ani zářit nemohly –
rozpiatá náruč, hlava těžká, a něhou celý omdlelý!
Když nádherou té hvězdné noci jsem nejvíc svoje srdce zpil,
uchvácen citem nekonečným, já k němu takto promluvil:
„Jak bylo by to krásné, srdce, dnes touhou moci sešíletl
Až k hvězdám vzletět, v chladný vesmír, proletět celý širý svět!
A drahou planet bludně štváni,
ta nejkrásnější zbožňování šepotat třebas do skonání –
víc nevrátit se z pouti zpět!“
Oh, jak je malá tato zem
pro všecka srdce nadšená!
Plout nekonečným prostorem
v kolotu světů zářivém,
s tak rozpiatýma křídloma –
tam někam, kde má Otčina,
tam někam, kde má Otčina!
Že daleký je někde svět,
veliký Všeho Bytí Střed
to tušení, tu víru mám!
To hudbou větrů z dávných let,
jak pohádka zalétá k nám!
To širou krásou oblohy,
to mocí snů k nám z dálek vlá,
to k dálným světa končinám
nám duši naši rozpíná!
Tam někam, kde má Otčina,
tam někam mimo tento svět,
má duše křídla rozpíná
se rozletět, oh, rozletět –
Oh někam tam,
tam k výšinám,
odkud pohádkou z dávných let
zvěst zalétá až dolů k nám,
v malý a smutný tento svět –
ach, tam, ach, tam,
kde domov mám,
tam, kde má pravá Otčina –
má duše, snivý Ikaros, svá křídla bolně rozpíná!