Valčíku nyvý, pomalý,
závratný k zapotácení,
Yogine mocný, lstný a zlý,
vedoucí do Říše Snění!
U večer pozdní, kdy už jdou
sny hlavou těžkou a opilou,
Ty svojí písní záludnou
jímáš a houpáš, kolébáš
sem a tam, sem a tam, sem a tam,
až docela jí uděláš,
až docela ji v moci máš,
dudy dam, dudy dam, dudy dam,
duši mou,
duši mdlou...
Přicházíš odkudsi z daleka
ze země Bájného Dění,
odnášíš duši v cizí kraj,
v kraj, který z pozemských není,
v Říš, v které vládne Život-Sen,
v kraj závratí a náhlých změn,
v kraj, který z pozemských není...
Tam, jako kouzlem, na zašlost
se vzpomíná – zapomíná.
Tam láska, jako dravci spár,
dráp náhle v srdce vtíná,
že pojímá je hrozný stesk,
jak věčném při loučení,
při věčné zradě života
při lásky nezkojení...
Tam objetí tak malátná,
polibky nekonečné,
v pohledech stesk a výčitka,
neukojení věčné...
Valčíku, nemuč...! Ne – muč víc
kolébavými rytmy!
Víc stesků zlých a podivných,
víc ještě ať se setmí,
víc ještě voní ramínko,
hlavička níž se skloní,
a hudba ať je ještě víc
bolná a monotonní –
delší těch unylých očí stesk,
stisk rukou, zachvění dlaní –
na prsou prsa, horký dech
u věčném kolébání...
A melodie níž a výš
s tou tklivou variací,
svíjí se v pláči poslušně,
vždy bolněji se vrací –
tak malátná a marnivá,
tak rozmazleně lstná a zlá,
v tom neustálém štkání
se vrací bez ustání...
Stýská se tolik, bože můj,
chce štkáti se, ach štkáti,
nýt, snít a věčně hladit jen,
Snu prověčně se vzdáti.
Stýská se tak, ach, bože můj,
že chtěl bych nést se dáti
vždy hloub v tu Zemi Vysněnou,
tam usnouti a spáti...
Než s hudbou tou, jež výš a níž,
vždy v stejné variaci,
teď vzlétá v onu Blahou Říš,
teď zas se dolů vrací,
kolotá duše v touze jen,
sem a tam, dudy dam,
tam a sem:
hned k neznámým těm výšinám
vždy s touhou výš, jen výš a výš,
až v Nemožnu se ztrácí –
hned v poznání, že sved’ jí klam.
vždy níž a níž,
vždy v těžší tíž
v lkající resignaci...
Stýská se, stýská, bože můj,
bože můj, bože můj...
Valčíku, v službě Života
zlý srdce čaroději,
Ty, při němž srdce zemdlená,
Tebou, ó Krutý, svedená
zrádcují nejraději:
Proč připomínáš tolik rád,
že Život zná jen lháti,
že předsevzetí, přísah slib,
minulost rázem zvrátí?
Valčíku, v službě Věčnosti
zlý ty Černokněžníku,
v Možnosti Říš se hroužící,
krutě si se srdcem hrající
přeludy vzniku-zniku:
Proč připomínáš tolik rád,
co mohl Život dáti,
proč dáváš klamně prožívat,
co už se nenavrátí?
Valčíku, mocný Yogine,
zlý srdce čaroději,
proč v duše naší bezmocí
děláš nám lásku nemocí,
bezednem-beznadějí,
dávaje o snech Věčna snít,
jež zemi nelze dáti –
proč srdce kouzlem obtáčíš,
proč duši tancem roztáčíš
do mdloby, do závrati?
U večer pozdní, v chvíli zlou
přicházíš s písní Májinou...
Houpáš a kolébáš sem a tam
svým věčně stejným dudy dam,
dudy dam, dudy dam
duši už dojmy znavenou,
světly a šumem zmámenou,
a tak ji, Básník, snící klam,
zavádíš v oblast záludnou,
zaplétáš v kličku osudnou:
Že v tanci zlého toužení,
zajata v marné kroužení,
v Tvých rytmů sladkém soužení
a mocném ve Snu vhroužení
musí při hudby štkání
umírat bez ustání...