Na bílou květinu, jež letos právě vzkvetla,
co bílý výtvor-zázrak světlého božstva země,
dívám se, dívám... Něha zpívá ve mně,
v očích hra plno obdivného světla...
Jak jasná, čistá! Celá z lásky stkaná
svou něžnou slabostí, svou šťastnou slzou z rosy,
tak sladce na milost i na nemilost vzdaná
jen tím svým světlem, tou svou vůní prosí...
Polibek zlatý Slunce, Boha Žití,
jejž vtisknul zemi v jarním zasnoubení,
to celé mysterium milostného dění,
hymnus i povzdech, slast i trýzeň bytí,
tvořivý touhy vznět i trpnost odevzdání,
slzící světla plání, smavé rozelkání,
to vše v těch cudně štíhlých, jemných tvarech svítí,
to vše v těch hebkých, světlých barvách chvěje se a nítí,
to vše v té jemné, nestihlé vůni voní,
tajemství svoje z bytosti své roní.
Dívám se, dívám... v snění, zaníceně,
a, hle, v můj zrak se teď i z květu dívá
mladičká bytost, světlá, útlá, nyvá,
tak podobná i dítěti i ženě.
Ten stvol tak štíhlý, svěží, zelený,
není to stepilý a křehký, a přec náhlý, vzrůst,
jenž dívku šestnáctiletou si dolů naklání,
že stojí se svislými, křehoučkými svými rameny
tak něžně bezradně a špulí červeň úst
své světlé hlavy, jak ta květina zde korunní své listy,
stíníc tak pod ramínky svými sladký vděk
svých malých, oblých prsíček,
co krátce jemně tak a přerušovaně,
tak zticha,
tak lehce dýchá –
zjev sněžně světlý tak, tak zemsky milostný i andělsky tak čistý,
jak čistě barevná a světlá žena-anděl obrazu praerafaelisty!
Jak by teď na špičky lakových střevíčků
se jemně zvedala,
jako by, zvrátivši teď něžnou hlavičku,
s hebkou a bílou lící
svá vonná ústa s něhou milující
mi chvějně podala:
V důvěrném porozumění, s úsměvem vzníceným
tu lehkou bytost pozvedám teď k tváři, ústům svým.
A je mi, jako tělo dívčí bych,
v obalu šatů bílých, zelených,
v náruč svých loktů bral;
jako bych vděků jejích jarně tajemných
se obruby s pietou dotýkal,
a přesto, že jen jemně a jen obruby, přec jako bych
v té vůni, dotyku bytosti té duši celou,
mladou a rozechvělou,
do sebe vdých’,
jak svátost v bytost svoji přijímal,
oh, jako bych,
– a těžko říc, zda milost to neb hřích –
přírodní duše z jara v sebe dýchal nejkouzelnější pel,
jako bych z Přírody bezedné číše,
u sladce-bolném srdce svíjení,
tantalské kletby Věčna-Míjení
hořící víno, krev to Dionýsa,
v závrati nekonečné upíjel!