Můj bože, jak je zářivě! Až srdce celé zaplesá!
Jakým to množstvím krásných hvězd se rozlétla dnes nebesa!
Své duše křídla rozepnout,
tak vznést se vzhůru – jaký sen!
A plout a plout... a plout a plout
v té noci tichu nádherném!
Tu srdce zašeptá si „ach“
a v deliriu hlava má!
Ve výšinách, ve výšinách,
tam duše má je blažená!
Tam duše moje blouznivá,
vždy pluje mořem věčných krás,
tam vzletět zvedá křídla svá,
vždy zas a zas, a zas a zas! –
Jak světlá noc – a tajemná!
Tu člověk nedohlédá dna –
jen tvoje duše, družko má,
takovou bezdnou hloubku má!
Jak teskná noc – a širá tak,
že o Lásce jen dává snít –
o Lásce nekonečné tak,
že nemožno ji ukojit!
V té noci tichu nádherném,
kde Vše svá křídla rozpialo,
a po Snu Věčna vzdáleném
mocnou se touhou vzepialo –
V tichu té noci nesmírné,
kdy cítit možno světů pouť –
pojď zpít se spolu věčným snem,
pojď spolu křídla rozepnout!
Vzlétneme spolu do výší,
odkud se nikdo nevrátí,
prožívat budem nejvyšší
blaženství stálých závratí!
Budeme spolu veslovat,
vždy v čistší sféry etheru –
druh s druhem spolu vroucně spiat
v duchově vyšším poměru!
V tichu té noci tajemné,
kdy Vše se noří v duše hloub,
přej roztoužené duši mé,
přej v oči své jí pohlédnout!
Dnes ze tvých očí hlubokých,
však jasných, jako tato noc,
chci odkrýt si to tajemství,
odkud tvá tajná, vzácná moc!
V tesknu té noci široké,
kdy Vše se touží obejmout,
a nad nebem a nad zemí
mír Lásky Věčné rozklenout:
Pojď se mnou v svatém roznětí
v objetí pro vždy zahynout!
Ať tato noc je posvětí,
jež káže nezapomenout:
Jen jedno vroucí objetí –
však jako Vesmír, bez všech pout!
Jak svatá noc, jak čarovná
nad námi chvěje křídloma –
plout k výším... ve snu... plout a plout...
svou celou bytost rozplynout...
a pak, jak věčná hudba sfér
ve Všehomíru zahynout –
Jaká to noc, jak zářivá,
až srdce celé zaplesá!
Jaká to rozkoš, jaký klid –
ach nebesa – – ach nebesa!
Ó pojď, ó pojď! Pojď, jak jdou sny
po tichých duše pěšinách –
chci pohlédnout ti do očí
až k duši v jejích hlubinách!
V té noci tichu nádherném
v tom velkých duší království
chci vypít jedním pohledem
z tvých očí ono tajemství!
Ó pojď, ó pojď – své duše sen
jak peruť toužně rozepni!
Zrak v zraku vroucně ponořen –
v objetí duše spojení:
Tak vzletném’ spolu vesmírem,
tak opustíme všední zem –
a víc se nevrátíme k ní!