V tom sále podlouhlém, kde jindy zvučí
při tanci vlnivém pláč měkkých valčíků,
jak dneska hrozivě to vře i hučí
při bouřné radě stávkujících dělníků!
Ó, ještě předvčírem zde chvěl zvuk noty,
tu v teple opojeném jen vířil ladný ples,
blíž krásek šveholných zřel’s pierroty
a šašky, domina i maškar bujnou směs.
Kam prchly tanečnice od divadla?
kam rozplynul se šampaňského vína šum?...
ta žárná vůně tance rázem schladla, –
v síň dusnou vrazil temných postav hrozný tlum.
Před krátkem sladká vyznání tu chvěla,
zde kroužili kol krásek páni galantní,
na odiv stavěly zde ženy těla
i umlouvaly schůzky tajné, pikantní. –
Leč dnes tu vtěsnán zástup zachmuřený,
na stoly buší ruce plné mozolů,
a kde dřív hrál zrak láskou roztoužený,
tam oči všech teď hoří v hněvném plápolu.
A kde dřív tulily se párky k sobě
i hlavy skláněly se v řeči důvěrné,
dnes rokuje se o pracovní době,
o bídných ložnicích a o mzdě mizerné,
dnes rokují tu vězni souterrainů,
již přišli ze svých přeplněných předměstí,
a všichni touží za mozolů cenu,
za cenu životů svých dojít ke štěstí.
Jak všichni naslouchají v hněvu, žalu,
svým řevem povzbuzují smělé řečníky,
již líčí hltnou žravosť kapitálu,
všech nouzi, bídu, necitelnosť fabriky!
A každý z druhů těch se pevným cítí,
když popatří na svojich bratrů valnou hráz,
plam silný, vzdorovný se v duších nítí,
z nich každý dumá: „Hradbou jsme – kdo zdolá nás?“...
Leč když se rozejdou do ulic města
ti ubožáci bídným pivem zmožení,
tu počnou přemýšlet, zda ona cesta
jde k cíli přec, jejž zřeli v ohni nadšení,
a v reji tříd a v shluku domů, věží
z nich každý cítí, že je trpaslíkem jen,
jenž v stroji světovém svou drahou běží,
a marný v duši chová o volnosti sen,
a když pak přijdou do svých stuchlých bytů,
kde jako v celách sotva že se mohou hnout,
na tvářích žen svých uzří slzy v třpytu, –
tu nazejtří jdou znova v otroctví svých pout.