Za dávných časů bitvy v děsném shonu
tu často vzněcovaly trapný ruch a vír;
teď puchří vlhké zdivo bastionů,
a tichou perutí se chví tu klid a mír.
Kol do kola jsou parky; šero chládku
dští stromů koruny přes zdi se chýlící,
a z bouře města jen hlas kolovrátku
sem ob čas donáší dech větru kvílící.
Zříš domy – zavřené a zadumané,
až divný stesk tě náhle pojme do svých pout,
ty chápeš, bolesti duch že tu vane,
že lidský žal a trud si zvolily ten kout.
Hle! Trpitelův dům, jimž ducha tíží
jak upír ssavý chmura temna hluboká,
a smutných divochů, v jichž lebce kříží
se v marné bouři blesků honba divoká.
Dál v parku šedý dům a zasmušený,
sbor chorý zmírajících sténá v jeho zdech...
Tam rudý zas, kde z lásky kleslé ženy
jsou k ložím poutány v mateřských bolestech.
A listím starých stromů vlídně krytý
dům blbců ponurých, příšerných mrzáků...
Na konci chrám, zjev stráže obrovitý,
tři kopule jak trůn pod klenbou oblaků!
Stín chodce řídkého tu truchle kráčí
a cítí jen, že bolesť němá jde tu s ním,
pár osob někdy potkáš v hořkém pláči,
zrak jejich zarudlý, jsou v šatě – smutečním.
Sem milenci zabloudí, přituleni
v snech lásky tajené, v opojné závrati,
kdo štěstí jich by rušil, nikdo není,
a v stínu akátů je sladko líbati...
Kol do kola jsou parky; šero chládku
dští stromů koruny přes zdi se chýlící,
a z bouře města jen hlas kolovrátku
sem ob čas donáší dech větru kvílící.
Zdi mechem kryté, puchřící, juž nachýlené,
s dvou stran se táhnou těsně, kladou vlhký chlad,
a komu chvíle samoty jsou cenné,
ten zbloudí sem, by moh’ si podumat.
Dvou parků protějších se stromy dotýkají
jak milenci, jež touží po těl objetí,
svým listím v šumu šeptají a lkají,
pták nesplašen v nich zpívá na sněti.
Cos vane tu jak tajný tesk bytosti snivé,
že mimoděk s tvých retů mizí žert a smích:
Tu někdy dlouho nezříš duše živé,
a temno tu jak v chodbách klášterních...
Sem hypochondr plížívá se v dum svých šeru,
sled žlutý chorob divných tkví mu na líci;
sbor dělníků tu kráčí v podvečeru,
jdou z města staveb k blízké vesnici.
Při žáru poledne, ve stínu starých stromů,
kdy zlato roztavené proudí na listy,
o hůl se opíraje jde tu domů
pán šedý z procházky – zjev pensisty.
Za toužných dnů, kdy jarem rozvíjí se květy
a jemnou zeleň budí z větví vlažná zář,
ó, žák sem zajde kouřit cigaretty,
pít slasť polibků prvních v dívčí tvář.