Ta šerá ulice jak živne ruchem,
kdy lahodný třesk hudby v dáli zní!
Zvěsť neklamná, blíž donášená vzduchem,
že pluk se vrací do kasáren z cvičení.
Před vrata domů vyrojí se náhle
směs dětí, služek, bab, řeč slyšet, smích –
ty s potěchou zří kráčet v řadě táhlé
sbor snědý hochů potem, prachem umdlených.
A v jednom chmurném domě, vždy v tom čase
vyhublá ruka okno otvírá,
tvář stará, zvadlá, výsměch ženské kráse,
na pestrý vojska tlum tak ráda pozírá.
Náš celý dům zná tichou, starou pannu,
jež sama žije, jen má kočky dvě,
sirotkem jediným prý po hejtmanu,
ze skrovných úroků dny tráví dumavě.
Tu vzpomínkám svou duši odemýká,
v snů klamu mní, že vábnou kráskou jest,
zří známou tvář mladého poručíka,
jenž má ji rád a před okny jí vzdává česť.
A vždy jí shroutí větrné ty hrady
dech skutečnosti, tlumí srdce tluk,
když v dáli dozní pochod plný vnady
a dlažbou přejde odměřených kroků zvuk...
Vždy ob čas ulice zas živne ruchem
a temně lkavé tóny hudby zní,
zvěsť neklamná, blíž donášená vzduchem,
že kráčí tudy průvod vojska pohřební.
Zas okno stará panna otevírá,
žal soustrastný jí chvěje tváří mdlou
a zaslzeným okem dlouho zírá,
zda někdo žalem sklíčený jde za truhlou,
na otce, snoubence se rozpomíná,
ba, slyší hudbu pušek hromovou,
nad neznámým jich rovem ruce spíná
a v duchu proklíná osudnou – Sadovou.
Ve zdobném krámku za mramorným stolem
dlí nad románem často, tiše jata v snech,
jež nevzbouří rej žití hřmící kolem,
ryk kočárův a hemžících se chodců spěch.
Tam jemné dechy teplou síní vlají,
jak by se zvířil vonných křídel hebký pel:
Ve skříních všech se voňavky jen tají,
prach pudrů všeliký a druhy líčidel.
Vše ve směs podivnou kol spolu splývá,
jak by tam skonával sbor květův uvadlý;
ta vůně je jak víno omamivá,
že v náruč snění vábnou upadá duch mdlý...
Sní dívka o nádheře budoarů,
kde šumí hedváb a zní hovor, pocel, smích,
sní o bohatství, mladé lásky žáru, –
co všechno zná jen, čte z románů milostných.
Ba, sama sebe zří ve světel moři,
zří sebe hrdou kněžnou v síni nádherné,
na hrdle, ve vlasech jí šperky hoří,
a srdcem proudí blaho lásky nezměrné.
O štěstí, kráse sní – a zapomíná,
krom bídy, trudu že jí život nedal nic,
že pouto nuzoty ji drsně spíná
a tvář jí děsně hyzdí důlky neštovic.