Nad knihou písní Aristida Bruanta: Dans la rue.
Kdes v krčmě Montmartru tvá Musa výská,
tam z moře dýmu vyšlehává její skřek,
při skocích kankánu dav vilně vříská,
tleská i holemi v podlahu tříská
směs pobudův a nevěstek.
Ty v smetí boulevardů své hledáš rýmy,
jak tulák povržené zbytky doutníků,
z nich hantýrka zní zvuky chraptivými,
puch z nich vlá žaláře, vane dech zimy,
ó zachmuřený básníku!
Při stonu sloky tvé děs na mne sahá:
mně zdá se, že jsem zbloudil v noci v ulicích,
kde ve skrýš nevěstka mne láká nahá,
v příšerném zákoutí blýská nůž vraha,
škyt opilcův se mísí v smích...
Kam hlédnu – kal a bláto, hadrů špína;
pot srčí po zádech, vlas vstává na hlavě,
zřímzřím, v cele kat jak muže v pouta spíná,
v jitřních par chumlu, hle, ční guillotina,
tak tichá, němá k popravě...
[29]
Bol cítím v úzkostlivém srdce tluku.
Ni slunce paprsk neproráží mlhami...
Ó, komu, komu podati svou ruku?
balsám kde nalézti pro lidstva muku,
jež nezhojí se slzami?
30