Ozvěna štěstí.

Emanuel z Čenkova

Ozvěna štěstí.
Vždy večer, když se v tichém proudu řítí zas jeden teskný den ve věčna říš, hlas táhlý kláves bílé ruce vznítí ve vonné komnatě o patro níž. Tam salon malý, který tak je vlídný při záři lustru v rudé tapety, dvou šťastných duší útulek je klidný, jež v báji líbánek jsou zaklety. A chvílí v tónů zmlklých náhlém tichu řeč slyším šumět zdola v ševelu, rty zvučně chvít se v lahodícím smíchu, ruch laškovný jak záchvěv pocelu... To v srdci upomínek echo budíbudí, jak listím uvadlým když větry hnou, neb jak by tajná ruka ve mdlé hrudi mně rozvírala ránu bolestnou. 93 Tak v chorobném svém žití, které žiji bez lásky, jež mi byla ztrpčena, jen roztruchlí mne dumnou melodií vždy večer cizí lásky ozvěna. 94