Norny.

Julius Zeyer

Jsem posud mlád, přec hlava moje těžká a srdce svadlé, pustá duše má; neb slyšel jsem, co temné norny pěly – tak příšerně ty jejich písně zněly, že na věky mi úsměv na rtech shas’... Já s lůžka vstal ve světlé lunné noci, kvetoucím vřesem šel jsem pustinou, a hvězdy kmitaly jak zlaté oči a svítily na bludnou cestu mou. V stříbrných listech věkem shrblé břízy tam sténal mrtvé mojí matky hlas, k návratu s pláčem matka mě vybízí, však dál a dál mě žene touha zas, a marné lkání v nočním vánku zmírá... Vysoká skála roste k nebi temně, povznáší hrdě černá bedra svá, jí, tiše záříc, na obrovské témě, stříbrný závoj jasná luna tká. Tam zastavil jsem bludné svoje kroky, tam položil jsem oko k štěrbině, a pátral jsem, co kryjou skály boky, co děje se v té tajné hlubině. U stavu černém sedí bílé panny, tak děsné, s okem divokým co smrt, a krásné přec, jak zhoubné moře v bouři, jak meteóry vraždu věštící. Na zlatých stolcích seděly ty panny, na zlatých stolcích rudých jako krev, a hrůzyplné dravčí jejich prsty, ty tkaly děsné tkání osudu. Zsinalé hlavy usmrcených mužů u stavu visely co závaží, útroby lidské byly jejich přízí, člun břitký meč a brdem šípů hrsť... Pak vstaly, hrůzoděsné valkyrie, a s chechotem své tkání trhaly a zpívaly tak strašnou, trpkou píseň že skály pukaly a svět se chvěl. Na zlaté svoje koně vyskočily, ze skály vyletěly jako bouř, a jako mrak se hnaly nočním nebem. Jak blyskavice hrály ořů hřívy, jak hromy duněly jich podkovy, a vyla zvěř a klaněly se stromy, a měsíc zbled’ a hvězdy shasnuly... A proto svadlo mladé moje srdce, že slyšel jsem, co pěly panny ty: ó vyhněte se valkyrii z cesty, kéž nezazní vám v uších její hlas! Tak příšerně ty jejich písně zněly, že na věky mi úsměv na rtech shas’...

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

nit, len, příst, kolovrátek, cívka, přádlo, kužel, příze, nitka, vrčet

279. báseň z celkových 339

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Dar úkoje. (Adolf Heyduk)
  2. XIII. Zem, sotva ji sluníčko ohřeje, (Jan Neruda)
  3. V noci sám. (Augustin Eugen Mužík)
  4. Píseň kolovratu. (Karel Babánek)
  5. Mně teskno po tobě, (Irma Geisslová)
  6. Křidélka z paprsků... (Růžena Jesenská)
  7. Jsem dětinské mladosti bázlivá láska, (Božena Benešová)
  8. ŠTĚDRÝ DEN. (Karel Jaromír Erben)
  9. ČARODĚJKA. (Augustin Eugen Mužík)
  10. Musí. (Adolf Heyduk)