Svatý chráme chrabrých Slávy reků,
jenžto hrdě pneš se ku hvězdám,
na prahu Tvém nyní žalně lkám:
zbav mne krutých Teutonie vzteků!
Duše má se hrozí oněch jeků,
ježto marně uchem polykám;
jazyk můj se strachem svíjí sám,
nemaje proti těm jedům léků.
Protož v tvoji prchám ve svatyni –
„Pomiluj!“ mi z prsou mroucích zní;
promluv ke mně zvukem slovanštiny!
Však co to? I zde již jazyk jiný?
Zdaž duch můj neblahý sen to sní?
K vlasti jda přišel jsem do ciziny!
Svatou, bratři, lásku v srdcích mějte
k svaté matky Slávy rodině;
varujte se zrády zločinné,
vrahům vlasti mečem zamávejte.
Choutkám cizím v srdcích výhost dejte,
chraňte slabosti se nečinné,
statně pak až k smrti hodině
pracuje a hlasné písně pějte.
Pak vás nedotkne se ona zloba,
ježto Slávy synům chce se smát,
nestihne vás smutná Romy doba.
Jako mocné nebetyčné skály
v srdci Evropy budete stát,
zdrhat těmi, kdož se Slávům smáli!
Velká kniha chová lidstva děje,
jižto povždy anděl otvírá,
pakli zrádce zločin zapírá,
nad nímžto se božstvo hrůzou chvěje.
V knize té se každé jméno skvěje;
i toho, kdo v míru umírá,
i koho mrak pekel zastírá,
prv než hrobem k věčným soudům spěje.
Třeste se, kdož vinu v duších máte,
a byť líce kryl vám věčný sníh –
studem pak i hanbou zčervenáte!
Viny vaše buďtež pochovány
v hloubi prsou třikrát zvražděných –
v knize dějin budou předce psány!
Mluvy naší moc se jasně jeví,
antě brzy sladce šveholí,
brzy jako hromy hlaholí,
lká a opět nic o nářku neví.
Jako žalné filomely zpěvy
slzu rodí, duši zabolí;
a hned zas s giganty zápolí
v ňadru každém budíc vztek a hněvy.
Mocná jesti mluva naše česká,
anť tak sladce, dojímavě zní,
jako haref znění nadnebeská.
Mlčí-li, i hadům syčet přáno;
když však zazní zpěv náš líbezný,
hned je černé haně odzpíváno.
Trojí mluvou Tobě říci dáno,
co Tě bolí, proč Tvé srdce lká,
za čím spěje noha těkavá
i co v hloubi duše uschováno.
Slovem Tobě sladce šeptat přáno,
když se Ti o ráji lásky zdá;
když pak velí doba rozhodná,
můž’ být slovem také zahřímáno.
Zpěvem můžeš tíseň vysloviti,
jež Ti teskně ňadra sužuje,
zpěvem žal i blaho projeviti.
Když pak slovem, písní nelze lkáti,
tuť to tichá slza žaluje,
že Ti nechce nebe míru přáti!
Na hřbitov jdi, koho bol pohání,
mezi hroby jdi si poplakat;
tamť chodí i žal i blaho spat,
tam se mír nad každým snilcem sklání.
Slyšíš tiché, šumné ono vání,
jež ti spěje líce zulíbat?
Slza zůstane ti v oku stát,
naslouchajíc duchů šepotání.
Ti, jenž v žití vedli boje mrzké,
jenžto znali krutý jenom vzdor,
sešli se sem v lásce ve bratrské.
Snilcové ti dobrou shodu znají;
zde nevládne žádný synův spor,
anť zde všickni jednu matku mají.
Srdce lidské chová v sobě světy;
v něm buď peklo jen se zrcadlí,
aneb ráj se kryje nesvadlý,
slasť a ples i temné hrobní květy.
Onoť jako orel bystroletý
brzy v nadehvězdných sférách dlí;
brzy opět jako poutník mdlý
pokulhává s stoletými kmety.
V něm i blankyt kdys se v chmúry halí,
v nichž se slza kryje, kryje blesk,
jenžto ráje v šedé rumy valí.
Když pak slunce v něm zas pozasvitne,
tuť to hlásá jasný oka lesk,
že jsi šťastno, srdce nevyzpytné!
Anděl s tichou zasmucenou tváří
stojí u toho, kdož umírá;
oko své on o zem opírá,
v němžto věčná hvězda míru září.
Jeho netknula se zhouba stáří,
ačtě smrt sám v ňadru zavírá;
onť jen perutí svou zastírá
ty, jichž život zloba času zmaří.
Ó jak krásný jest ten anděl smrti,
jenž tak klidně u lože jim dlí,
ač jim mnohdy ráje v rumy drtí!
Byť pak milo v žití potrvati,
u Tebe, ty tichý anděli,
chtěl bych sterou smrtí umírati!
Chrámem svatých tajů jesti panna,
v němžto božstvo rádo přebývá;
kdež se ona perla ukrývá,
jež má nebi býti uchována.
Jí jest krása nebes duchů dána,
čarovnou jež mocí vábívá,
a předc zbožnou úctou velívá,
kdy se blíží zpupnost odhodlaná.
Věčný mír jí z temna očí září,
čarovná se, božská kryje báj
za tou jasně usmívavou tváří.
Ó jaks krásna, kněžno dívčích ctností!
Tebou zkvítá ideálů ráj,
v němž se skvíš s andělskou minulostí!