Kéž by znovu povznesla svůj štít
doba přílbic, kápí,
nade hlavou báječnosti kmit!
S košem’s tenkrát do lesa moh’ jít
na medvědí tlápy.
Rytíř romantiku kupcům s šera
vtloukal obuchem,
dámy v partách nosívaly péra
místo za uchem.
Tehdy osvěty jsi korouhev
vznášel, věčný Říme!
ctností kvetl bohumilý zjev,
zbožné umění, církevní zpěv
a jus noctis primae.
V bázni boží mocnáři se rvali,
jednou rukou kříž,
poháru pak druhou vznášívali
drahocennou tíž.
Nebylť ještě prach a lidu hlas
vynalezen ani –
život na trůně byl věčný kvas;
moudrost státnická tě, pouhý špás,
spočívala v dlani.
Ku zábavě pro knížecí hochy
za kříž, otčenáš
národy a říše do punčochy
cpával Mikuláš.
Nu, tu malá králi jednomu
nehoda se stala:
Nevím, pro jakou to pohromu –
ostatně nic po tom nikomu –
říš mu byla malá.
Víte zajisté, že přešeredná
malý kabát věc;
avšak říše malá, prapřehledná
mrzutější přec.
Sedneš-li, tu z říše musíš ven
vystrčiti botu,
a než vstaneš, věstí upachtěn
vyslanec, že soused ten a ten
posílá ti notu.
Odplivneš si zlostí... znovu říčný
posel řízy lem
líbá ti, že’s pych svým pohraničný
spáchal odplivem.
Však mu osud horší ještě žel
v duši vrážel břitko,
to že pod žezlem svým v šíř i dél
v říši trpasličí nacházel
poddaných jen řídko.
Ba, až se to říci stydím, věru!
Král ten stařičký
neměl říše celém u rozměru
ani dušičky.
Kdo z vás někdy sedal na trůně,
pochopíť on jistě
hořký cit, když čelo v koruně,
a bezlidné říše na lůně
vymeteno čistě.
V audienci tváří božsky klidnou
těšiti tu spřež,
ba, ani tu konstituci bídnou
dát jí nemůžeš.
Aj, tu jednou s léčkou ukrytou
čert se zjevil králi.
Tenkrát nebyl ještě raritou,
nad Bloksbergu hlavou zavitou
babám dával bály.
Trident však s Loyolovými sluhy
přiskřipl mu chvost,
a teď po divadlech bas jen druhý
zpívává co host.
S poklonou tu Satan úskočnou
za špet krve v péře
trojí králi žádost výbočnou
splniti chce, nežli započnou
hvězdy kmitat v šeře.
Coufl starý král ve zbožném žasu,
udělat chtěl kříž –
však se rozmyslil a velel ďasu:
„Rozprostraň mou říš!“
Čert se shýbl k zemi s úsměvem,
vzal říš v ruce obě –
žasni, duše, nad tím výjevem! –
táhl, táhl, až roztáhl zem
těsta ku podobě.
Roztáhl ji, že se setkal náhle
západ s východem
v říši přeohromné, neobsáhlé –
„Poddané teď sem!“
A čert vyňal z kapsy zázračnou
píšťalku hned bídy.
Zapískl, – a spoustu přízračnou,
v siné dálce jedva význačnou,
vládčí zřely vidy.
Blíž a blíž! To lidstva trou se davy
se všech světa stran,
jako na břeh, rozviklav své stavy,
bouří okeán.
Však ó hrůza! větrem za nimi
cáry divné vlají –
s hlavami se vlekou kleslými,
s okem zhaslým – stíny matnými
lidí být se zdají.
„„Musíš vzíti za vděk tímto brakem!
Nevytáhneš, věz,
šťastné občany ni pekla hákem
za domova mez!““
„Budiž! Však bych mohl provádět
královské též ranty,
musím hrdou suitu míti v sled,
dvorní divadla, v nich pěvkyň květ,
a k nim intendanty.
Musíť cizina mou stále vídat
otevřenou dlaň,
musím šperk a ministerstva střídat –
stluč mi k tomu daň.“
Satanáš se ulekl těch slov.
Vzhlédl na zástupy
choulící se hadrů ve příkrov,
jak boj vedou o šeredný lov
s hladovými supy – – –
Na to hlavou zavrtěl a křídla
rozpjav temnoty –
střemhlav ulít’ v horoucí svá sídla
z říše žebroty.
Však čas, letě páry na křídlech
v před, se vysmál čertu.
On, jenž chytá blesky na bidlech,
líp též ve finančních pravidlech
vyzrál na pobertu.
Říše zříš, kde bídy pouze šlápěj,
hladu jenom pláč,
a přec – – Nech však tendence a zapěj
o hvězdičkách radš!