Z tajemných strun, jež v nitru mém se chvějí,
ty, struno rodná, zazvuč nejprvněji,
ty, struno domácí;
vždyť tebou nejvíc ruka času třese,
že hned mé srdce skáče s tebou v plese,
hned bolem krvácí.
Ó nerad napínám tě na varitu,
neb zdá se mi, že ryzí hudbu citu
zde měníš v lichý třesk,
že nesa tebe v pusté hluky denní
pro davu vděk tvé zneuctívám znění
a planý pro potlesk.
Vždyť ten mi nechuten, kdo volá v davy:
Hle, moje hruď! V té plane zápal pravý
pro český kraj a lid;
vy ostatní jste svatých žárů prosti,
svá srdce chabá spějte na vřelosti
mých citů zanítit!
A sklízí chválu, jakby slova byla
víc nežli slova, tam jen vroucnost žila,
kde ret ji hlásá všem,
a jakby zásluhou byl, slávy hodnou,
cit lásky vrozený pro chatu rodnou,
řeč matky, předků zem.
Ne, tato láska žije, musí žíti
ve hloubi srdcí všech, jež ryze cítí,
a neždá odměny;
vždyť sama v sobě potěchou je duši
a náhradou; jí vavřín jenom sluší
za skutek vznešený.
Jak mnohdy ten, kdo prací rukou, čela
jí zdárně slouží, třeba nezvučela
vlasť nikdy z jeho slov,
přec vlastenec je tisíckráte větší
než ten, kdo honosí se každou řečí,
jak horlí pro domov. –
Jen s ostychem se ruka k tobě sklání,
o struno – Marno vše: Ty bez ustání
v mou píseň sama zníš;
tu zaplesáš, tu zastýskneš si z hloubi,
tu zatoužíš jak slavík v jarním loubí,
tu mečem zazvoníš.
Dnů vzpomínám, dnů ztraceného ráje,
kdy za knihami nebo v šeru háje
jsem sníval, šťastný jun;
již tenkráte jsi v nitru mém se chvěla
a nejčastěji, nejmocněji zněla
ze zlatých duše strun.
Když zajala’s mé srdce, Slávy dcero,
a Dějin blesk mi zaplál v časů šero,
kde předků laur se kryl,
když Havel heslo své mi v duši hřímal
a pěvec Ohlasů mne sladce jímal
a Jablonský a Tyl;
Když bezejmenný vojín čety svaté,
leč nadšený, můj otec, duše vzňaté
mi jevil ples i stesk:
tu božská vidina mou letla skrání
a věrnosť přísahal jí do skonání
mých vlhkých očí blesk.
A léta přešla, jeseň žití blízka,
můj otec mrtev, duši mdlé se stýská
po vesně dávných dnů,
a v knihách, jež jsem čítal v zanícení,
již pro mne kouzla bývalého není
a rosy mladých snů.
Zřím nazpět – vidím bludů řetěz dlouhý
a málo práce plodné; cíl mé touhy
skryt posud v šerou dál;
čas vyryl v čele odříkání runy
a strhány jsou nitra zlaté struny,
v nichž prst anjelský hrál.
Jsou potrhány struny sladké tužby
a hrdých zdání, struny lásky, družby,
leč jeden zůstal cit:
ty, struno, trváš celá, plnozvuká
a s tebou přerve Moranina ruka
i žití mého nit.
Cit onen vytýká mi mnohou vinu,
jsem duše vrtkavé, jsem chabý v činu
a matný bratřím vzor;
ba, chvíle mám, kdy v moji hruď se hostí
duch odporu, kdy démon pochybností
s tím citem vede spor.
A praví mně: Jak úzkoprsý, malý
jest rodný žár, on zrakům lidstva kalí
zář vyšších, krasších met,
on dobou zrodil se a dobou zhasne,
do čistých výsot všelidskosti jasné
pne křídla věků let.
Tu strojeným a chorým se mi jeví
ten rodný vznět a moje touží zpěvy
v dum jiných mír a jas;
než, sotva v žití kol mé padnou hledy,
na bratrů zápas, útisky a bědy,
hned zavzníš, struno, zas!
A kdybych dusil, umlčoval tebe,
své nitro zapíral bych, zradil sebe
a páchal němou lež;
hlas vůle, rozumu tě nepřehluší,
tys nerozlučně spojena s mou duší
a zníš jak sama chceš.
Ty zvučíš hněvem, láskou, slastí, bolem,
i z prsou zvučíš ven a v srdcích kolem
si hledáš ozvěnu;
má píseň s tebou snoubiti se musí
a ve tvém hlaholu, nechť hanu zkusí,
má sladkou odměnu.
Rád budu, odvětí-li bratří sbory
k mé písni ruky stiskem, jejich zory
týchž citů zábleskem;
než, kdo v mé tváři lež a nízkosť vidí,
shon všední, ješitný po chvále lidí,
ten odvěť potleskem!