Již tlíte v zemi, k níž jste láskou vřeli,
nad vámi dřímá ticho teskných dum;
jen časem v útulek váš osamělý
zní davu slavnostního ruch a šum,
když hroby vaše kvítím obsypává
a řečník slovy dojemnými vzdává
česť mrtvým vlastencům.
A některému z vás již věnce nosí
jen bělovlasý kmet, druh z dávných dob,
a některému již jen oblak rosí
kdes v koutku neznámém zapadlý hrob.
Leč věřím: kdekoli váš prach se tají,
tam svity tajemné nad zemí hrají,
jak světlo hvězdných stop.
To nadšení, jež zářilo vám s čela,
ten vřelý cit, jenž prsa vaše hřál,
nechť lebky ztrouchněly a srdce stlela,
i v popeli se, věřím, jiskří dál:
vždyť probuzoval kdysi mrtvé k žití
a dosud hvězdou nad námi se třpytí
váš jasný ideál.
Však četa naše s patra o těch soudí,
jimž na ramena kdysi vstoupila,
nám shovívavý úsměv na rty loudí
ta snivá vlastenecká idylla,
z níž v nový čas, kde po idyllách veta,
ční jako výspa zapadlého světa
jen vaše mohyla.
Čas líbánek již minul s krásnou vlastí,
kdy jejím jmenem zněl váš každý vzdech,
kdy vznášely vás hvězdných do oblastí
dvě slova česká na půvabných rtech,
kdy v zanícení nad veršíkem mělkým
jste slzeli a činem bylo velkým
v šíř zavolat: Jsem Čech!
Ta myšlenka, jež v duchu vašem vznikla,
hloub koření, pne výše silný kmen
a mnohá věc nám všední jest a zvyklá,
již z dálky jen vám kouzlil vábný sen,
my šíře hledíme, výš kladem’ cíle,
nám rozum střízlivý je vůdcem v díle,
náš cit je vytříben.
Tak mluvím s jinými. Leč při tom časem
stín péče na tváři, stesk v nitru mám,
i jest mi, jak by tajným duchů hlasem
mne cosi zvalo k vašim mohylám,
bych zavolal tam do hřbitovních květů:
Ó jiskru svého mladického vznětu,
vy mrtví, dejte nám!
V ten život náš, kde čistý zápal hasne,
kde pochybnosti tlumí jarý vzmach,
kde navzájem si rveme sny své jasné
v kal bojů šeredných a všední prach,
kde jíní mdloby na všech srdcích leží –
nám vraťte jitřní zář a vesnu svěží
svých idealních snah!