Když chodil s apoštoly
Pán Ježíš po zemi,
kdys vonný chlad je objal
pod háje větvemi,
a písní nejkrásnější,
již ve hrdélku měl,
tu každý z lesních ptáčků
pouť jejich provázel.
Zpěv sykor, pěnic, drozdů
tu hymnou jásavou
jak sladké hosiana
zněl Kristu nad hlavou,
že zástup apoštolů
pohřížen v rajský sen
těm libým žalmům ptačím
naslouchal vytržen.
Až posléz vyšli z háje
na široširou pláň,
kam dýchala žár letní
bez mráčku nebes báň;
jen brázdy rozrývaly
jak vrásky hnědý luh,
jímž oráč v potu tváři
svůj řídil těžký pluh.
I pravil svatý Petr:
„Jak smutné ticho tu!
Tam lovci hudba ptačí
hrá v lesní samotu;
i pastýři, když volně
nad jasným zdrojem sní,
ze stinných větví buku
hlas drobných pěvců zní;
i ten, kdo v sadě růží
čas hříčkou maří jen,
slavíků zpěvem bývá
do ráje unášen:
A hle! tu rolník pilný
za zdatným pluhem svým
bez těchy trudně kráčí
bezhlasým prostranstvím.“
Pán mlčky bral se dále
až tam, kde rádla chod
muž zarazil a zemdlen
utíral čela pot.
Ta rosa chmurných skrání
přes líce vrásčité
skanula pod radlici
do prsti rozryté.
V tom Pán se mlčky shýbl
pro tuto vlhkou prsť
a rukou z černé brázdy
povznesl země hrsť.
Tajemná slova šeptal
a vroucně k nebi zřel,
pak s božským pousmáním
dlaň svatou otevřel.
A hle, tu místo hlíny
na dlani přesvaté
zřít bylo stvořeníčko
zahnědlé, křídlaté.
Ten ptáček volným letem
rozepjal křidélka
a shůry sypal zpěvné
perličky z hrdélka.
Výš’, výše třepetavě
do blankytu se nes’
a krajem sladce zvonil
líbezný jeho ples.
Zpěv jeho v rozkoš tichou
všech srdce potopil;
sám oráč, líce zjasniv,
kleč chutě uchopil.
A zástup apoštolů
pln citů slastných, něm,
zpěváčka ještě stíhal
zářivým pohledem,
když zanik’ v modru nebes
útlounký ptáčka zjev,
a jedva slyšet bylo
tichounký shůry zpěv...
Tu promluvil Pán Ježíš
v nebeském úsměchu:
„Nuž Petře, toho pěvce
měj rolník v potěchu!
Když v zemi omlazenou
za vesny vnoří pluh,
vždy z první brázdy vzlétne
ten zpěvný jeho druh.
Ten zpěv mu bude jasnit
mrak těžké roboty
a libou zvěsť mu hlásat
s azurné výsoty:
i na něho že s láskou
oteckou vzpomíná
Ten, jehož svatá náruč
svět celý opíná.
To ptáče, brázdy dítko,
nos role chudý šat,
však nejsladším se pěvcům
má písní vyrovnat,
a na znamení má se
z nich nejvýš k nebi nést:
jak milá Bohu práce,
k níž člověk stvořen jest!“