„Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli?
Kde myšlénky tvé toulají se, kde?
Nech přeludů, jež v oblacích tě šálí,
a beř, co péče má ti skytá zde.
Snil’s o doubravě pode hradem stinné,
kde v šepot listí ptačí zpěv se line:
nuž, ajhle! zde ti pro potěchu nesu
do náručí tu sladkou píseň lesů.“
Posupný Herman, na Bezdězi vládce,
tak vece královskému dítěti,
sirotku Václavu, jejž Ota zrádce
tam u nečestném chová zajetí.
Klec prostou s úsměškem mu v ruce klade,
o jejíž stěny, snítky lesní mladé,
pták polapený bije křídlem sivým
a něžnou hlavou s očkem úzkostlivým.
Hoch bledý klícku v ruce slabé jímá.
Ač na líci, již hebký věnčí vlas,
stín utrpení, churavosti dřímá,
přec v oko, na rty nutí klid a jas.
Ač nuzný šat mu halí útlé tělo,
přec hrdě, důstojně pne dumné čelo
a jeví moudrým okem, pevným retem,
že předstihl duch léta časným vzletem.
Zpět k oknu zašel. Obraz divných vděků:
Jak obra skvostný, velkolepý šat,
ovrouben sinou mlhou na daleku,
kraj široširý dole rozepjat.
Tu v pestrý háv se pojí hvozdy, luhy,
jím řek se vlní stříbrojasné stuhy,
tu na sta skromných vísek v houšti sadů,
tu na pahorcích pyšné věže hradů...
Kdož pomyslil by, tato krása všecka,
ty širé nivy, dalné modro hor,
že údělem jsou nebohého děcka,
jež na ně upírá svůj vlhký zor,
že srdéčku, jež v nevoli tu nyje,
vstříc nesčetné tam srdce toužně bije,
že chlapec tento bledý s nuzným šatem
je sirotek pro hrdém králi zlatém!
Tam v modru daleko se tají Praha –
Ó, což se touhy peruť po ní pne!
Tam hýčkaly jej hebce v lůně blaha
upřímné lásky lokty milostné;
tam z očí mateřských ráj děcku kynul,
tam otec na hruď zářivou jej vinul,
tam sypal nejskvostnější prestol světa
čarovné lesky v jeho dětská léta.
Vše zašlo, prchlo! – Mrtev otec milý –
Lesk, blaho minuly jak zlatý sen –
i mateřské jej lokty opustily –
teď v zajetí tu strádá samoten.
Zde záští jed mu v útlou duši kane,
zde cizoty jen mráz kol něho vane,
zde cizinský jen hlahol v ucho zvučí
a nepřátel pych tupí jej a mučí.
Zrak jeho těkal po daleké nivě,
pak v myšlénkách se do náručí smek’
na prostou klec, v níž schoulen úzkostlivě
hlavinku chýlil háje zpěváček.
Má ptáče s ním zde v tuhé vazbě strádat?
o zašlém štěstí teskné dumky spřádat?
Má vězni vězeň zpívať v žalné shodě
nevole strasti, touhu po svobodě?
Ne, nikoli! Útlounkým prstem hbitě
klec otvírá a hledí dumavě,
jak ptáče rozpíná ve slunném třpytě
křidélka volná, letíc k doubravě;
pak s okem jasným, zvonivými slovy
klec práznou vrací strážci Hermanovi:
„Syn Otakarův dar ti vrací s díkem:
on můž’ být vězněm – nikdy žalářníkem!“