Ó konviktistů dobo přeblažená, čarokrásná,
kam jsi se přesmutným nám ztratila ztracením?
Zda skřivana ptáka jsi si nad boky připiala péra,
se skřivanem ptákem k oblohy modru letíc?
Tenkráte, když z růžova lůžka Foibos Apollo
pozdvihnul komoňů světlodeché spřežení,
až kdy ve vlhkém líce bledé skryla luna paláci,
i své bruny šeré, hvězdované na hlavách:
tenkráte všem nám z rohu hojnost pozlaceného
házela přemnožný buď země, buď vody dar.
A hlavoklonní, křídlonozí nám posluzi prkna
stavěli před zrak náš s nektarem, ambrozií!
Ó, což tu sladkou šťávou se zalévala ústa
a z polorozstouplých blýskala záře klapek!
Tenkrát chutnaly nám všem lépe ku příkladu housky
nežli nyní suchá buchta, ta prázdnobřichá!
A což knedlíky zpupné plovajíce v omastku
jak v moři válečné velkoněmecké lodě!
Nynějších leda v Shakespearu jsou maštěny líce,
jenž Čecha blankytnou pásuje půdu vlnou.
Stříbrokuté než stále kaší probírati lžíce
neb vidličky tuhou barviti temně kubou:
toť raději chceme nad ryšavou se skláněti mrkví,
v spoustách košťálů hlávky nadarmo hledat.
Velká rozmanitost panuje v jídlech dozajista. –
Rozšiřte sluch svůj, slyšte tu rozmanitost:
Brambor dnes, včera zemčata, avšak zejtra erteple,
ještě za housku se nám v kávu podá i zemák.
V kávě není přísadku, není skořice hnědobarvé,
vždyť ni kávy není, vždyť ani cukru není.
Teď jak hvězdáři zkumní na hvězdy nebeské
my v ruce máme tubus, spatřiti porce malé.
Již vesele k nám vzhůru nepatří z mísy polévka,
vždyť ubohá, jímž k nám patřiti, očka nemá.
Již kyselých po sosech nám hojné vousy nerostou,
a zrostou-li, dolů hned zase smutně musí.
Dřeví nám bujnost již růžova zlámala křídla,
již květu na tvářích, již v oku jiskry není.
A kde hřebíkokutá podkovka si cinkala hlasně,
již – zimě hroznou zbraň – bačkory jen je slyšet.
Ó, proč’s nás nechala v ploduprázdné štěpnici této
křídlem svým skřivaním pryč, minulosti, letí?