X.
ŽEHRAVÝ.
To zlaté slunéčko
Za mrakem se skrylo,
Jakby ho za tejden
Na nebi nebylo.
Kam kouknu, tam se mi
Tma sype do očí;
Ach, kdy to slunéčko
Z pod mraku vyskočí!
Chodím zarmoucena
A celá ztrápena,
Co můj nejmilejší
Hněvy ke mně chová.
Hněvá se, nevím proč –
Slovem se neblíží,
Raději než na mne
Do kouta pohlíží.
24
Ptám-li se na něco,
Jen hlavou pohodí;
Dám-li mu dobrou noc,
Ani neodpoví.
Tak všecka bývalá
V domě radost mizí;
Máme se milovat,
A jsme jako cizí.
Snad jste vy, matičko,
Jej na mne zezlila,
Vždyť jsem já před vámi
Vody nezkalila.
Nebo ty, sestřičko,
Nepřeješ lásky nám:
Přištíváš-li na mne,
Naprav tě pán Bůh sám.
Můj zlatý mužíčku,
Jen mne tak nesužuj,
Jestli jsem chybila,
Radši mne vyhubuj.
Radši mne vyhubuj,
Přijmu i zlá slova;
Ale tvá nemluvnost
K smrti se mi rovná.
25
„S kým pak jsi se vedla
Ondyno na Oujezd?
Však jsou tě viděli,
Máš z toho pěknou čest!“
S kýmže jsem se vedla –
Byl to můj bratříček,
Provázel mne domů
Večír přes lesíček.
Mužíčku můj milý!
Byl jsi nelaskavým,
Dělal jsi mně křivdu,
Předce tě pohladím.
26