PŘEDTUCHA VZKŘÍŠENÍ.
Dny dusivé, dny saharského parna...
a hoří vše a zeleň jara popel jest,
ve mdlobách zdá se ti, že pouť je marna,
když poklekáš ve příkop táhlých, prašných cest.
Zem zatvrdla jak slitá sopky láva...
Zda obilí tu může vzejít z palných hrud?
na lukách sežehlých zda vstane tráva?...
Žár úmorný a krůpěj vláhy odnikud.
Zda domov náš kdy rozpučí se květem,
smích zazvoní a píseň zjásá svobodně?
Dým v dáli zříš... jde Bellona teď světem
a v rukou svých dvě rudé drží pochodně.
Trest osudů snad na Lidstvo tak padá
jak před věky, kdy přišly proudy potopy,
vod oceán kdy zakryl hory, lada,
svět zanikl ve světě vln – vrak bez stopy.
Dnes kraj je poušť... prach, šedý rubáš plání,
tě dusí zde... leč žiješ přec – tož nadějí,
že v mrtvý kraj ten vpadne bouře řvaní,
bouř křísící vše miliony krůpějí...
30. července r. 1917.
16