Kam písni má, kam střelo letem zlatá?
hle srdce puká v sledním napnutí,
a pěvce náruč darmo rozepjatá,
tě nazpět volá žalné vzdychnutí.
Kam písni má, kam holubičko bílá?
tam v hvězdné dáli cherub na stráži,
tam popelkou bys věčných chorů nyla,
kde pyšné hymnus klenby proráží.
Tě hněvný bůh by družko mého bolu,
kdys v pláči shlédna v blaha oblásti
svým bleskem sklál a v propasť vrhl dolů
k těm bouře duchům, psancům bez vlasti.
Kam písni má, kam zlatých kněžko bájí?
tu všední svět, v ta pásma železná,
zde zámků tvých se v kotli krystal stají
a mrtvá v páře stone princezna.
Tu pestrý háv se rozplyne ti v cáry,
ni kvítka neostane v kadeři,
vše omkne prach a vroucí spálí žáry,
jen peníz zvoně v sluch ti udeří.
Kam písni má, ty pravdy zvuku ryzí?
tu v stera klamu vřavu nezměnou,
tu srdcím všech, si sama budeš cizí,
jen hluchých stěn se budíc ozvěnou.
Tu darmo od moře ti letět k moři
a v poušti lkát, se chýliť nad hroby,
tu v palácových třídách mroucí v hoři
tě zlolajné skřek lůzy zhanobí.
Kam písni má, ty lásky slzo svatá?
tu vášní proud, v ty mysle zharané,
kde nahý prs a kostek chřest a zlata,
tvá čistá nikdy krůpěj neskane.
Tu v révy šumu, kola svodnému letu
ti darmo v muži, hledať u ženy
té cnoty něhu, víry lhané světu,
kdy srdce dávno, dávno pohřbeny.
Kam písni má, kam volných ňader ryku?
tu v spáčů dol, ty vlasti truchlící,
tu v žalář temný, hlavy nevolníků
bys marně slala rytmy sílící.
Tu korun třesoucím se srdcím v jasu
bys bouří hřměla, darmo bitvami,
tu v žalmů stonu změkla, zhasla v času,
se krví zalila, neb slzami.
Kam písni má? – – – „Té ku domovské stráni,
byť v světě nikde kryt tam ochranný,
tam v lůně hor pod nebes smavou bání
se orlem vznesu lidské nad stany.
Tam v borech hustých při prameni víly
a v chatkách šotky v lunním přísvitu,
těch hledat budu, z vod co uskočily,
kdes rusálek já šlepěj v pažitu.
Tam pod věžemi měst se v zvonů pláči
a v zmrzlá budu chouliť okýnka,
tam v chumli sněhu teple v jízby vtlačí
se bájný svět můj, zlatě zacinká.
Tam trosky sbírat desk já pravdodatných
a čísti budu runy omšelé,
tam v skalin hlavách lysých, ve posvátných
to vryté zpytat slovo nesměle.
Tam zákony co hvězdami se třpytí,
jež odhaleny v listu blankytném,
já pronikati pásma budu žití,
o lidském dumat losu nezpytném.
Tam harfy zlaté strunou rozechvěnou
v těch ňádrech zníti plně můžových
a vlasem věnce něhu neproměnou
kol dívčích vinout skrání růžových.
Tam kola pestrořasém ve zápletu
těch duší mladých, tlukot srdíček
já snoubiť budu k nadhvězdnému letu,
jak cukrujících tknutím hrdliček.
Tam v rumech hradů o lbích hřívovlajných,
o štítů znění, krásce zlaťvlasé,
o laurech cti a mečích, ořích bájných,
o horkém sníti pro vlasť zápase.
Tam na mohylách mrtvých bojovníků
o starém pěti čáckém rameni,
jež s vozů hradeb do nepřátel šiků,
jak kosa pralo v zralé osení.
O volných hrdin bohorovných slávě,
co v lipanském tom dřímou zápolí,
snad skvoucí blesk jich ztlelý zápal v hlavě,
kdys synů zjiskří zraky sokolí.
A v praporech mi zdmutých sedat bude
a s oři deptať v troskách koruny,
až v bubnů třesk můj jásot pozahude,
kdy šťastná vzlétnu k pěvci do luny.
Tam věčně zhlížet k šťastným vlasti luhům
a věčně žehnať budu perli té,
jíž zlatá dějí, šťastnějším tvým druhům,
tvé v slzách líbat oko zalité.“ –
O písni má, mé smutno v domovině,
přes skalin lbí jen mračna kráčejí
a jak ty vody dálné ku cizině,
z té prchá lid můj hrobky nadějí.
Tam větry lkají lesy vzdechem temně
a teskně šumí klasy polání
a kosu drtě syn mé klne země,
kdy zvonek kvílí dumu klekání.
Tam smavá báje chmůrné jízby mijí
a pravdy runy slzy smývají,
tam v bolestech se lásky něhy kryjí,
neb krve perle záštím prýskají.
Tam mečem řinče tyran kvasí v hradu,
an umčen v urny nářek otročí,
tam právo zmírá, věnce kryjí zradu
a marně hlas se zdvihá proročí.
Ni cnoty není, uměn v pláči kněžna – – –
o písni! kmen můj hrdin trouchniví,
ty klestů mladých v pole světoběžná
se nesou lístky větrem protivy.
Z těch hrobů slávy šťáva nejde živá,
vše polsnem víc, než žití zánětem
a kolem bouře v kmen se řítíc divá
se v kořen ryje, klátíc se květem.
Zda ostojí, kdy blesk za bleskem letí
a k bratřím nářek dálkou umírá,
o písni má, ty smrti družko dětí,
v tvou peruť má se naděj zavírá.
O vzleť mi orlem v pustém maloboji,
kdy v půlnoc usedám si s bolestí,
těm, v srdci žel co matky nosí mojí,
ať potěšně tvá křídla šelestí.
O vzleť mi smavá kmene mého zvěsti,
té české slávy bohorodičky,
ke slunce vzchodu šumy lkavé klestí,
ty zanes lístků rosné perličky.
Tam Slávy genij v snech se těžkých noří,
jej slepce zbuď, on v štít svůj udeří,
až bouří zahřmí od tří k vrahům moří –
pak v hvězdy tvé i duch můj uvěří.