Jako hvězda!

Jako hvězda!
Jak mohu říci, kterak jste mi drahá, jak velkost lásky své Vám zjevit mám, když není slov, jež obsáhla by chrám a nekonečnou záři mého blaha?! 87 Jak mohu říci, co v mé duši skryto, čím hynu, žiji, těším se i lkám, když vím, že pouze popel ukládám ze srdce žáru v chudé řádky tyto?! Jak šelest listů, vadnoucích kdes v poli, zní moje píseň nesoucí se k Vám, že při ní bídným tak si připadám, až duše zoufá si a srdce bolí. Vy vznešená, jíž dav se šťastných koří, já chuďas básník k smíchu sobě sám! Kdo všimne si ho? Jménem sotva znám ať zšílí pro Vás, ať mu srdce shoří! Co na tom! Ach! Vy nezvíte snad ani, jak posvátnou k Vám v duši láskou plám, jak v snech se modlím k Vám a v snech se ptám, kdy pro Vás umru, ledová má paní. [88] Ach, co jest Vám los žití ztraceného?! Vy jdete přes ně klidně ke svým hrám, a mně to stačí zřít Vás tu a tam a milovat Vás, jako Boha svého....svého... A čím jste ledovější v srdci, v tváři, tím horoucnějším citem umírám, tak, jako hvězda, jež vzdoruje tmám, čím hlubší noc, tím divočeji září! 89