Nemoc.

Karel Červinka

Nemoc.
I přišla opět nemoc s pohledem tázavým a zdálo se mi jasně, že u lůžka ji zřím, vlas měla rozcuchaný a ruce žilnaté horečku rozlévaly v mé tělo svalnaté. Noc sedmá byla, tuším. Já nespal v noci té. Mdle plálo světlo z lampy stínítkem přikryté – tu zaprasklo to temně – podivný jakýs hlas, jak by se někdo opřel o dvéře v onen čas. A já jsem nerozumněl, já nechtěl rozumnět – mé srdce pod přikrývkou jen začalo se chvět – a zase temný praskot, jak někdo šel by zpět. Den, který z rána procit, byl mživý, smutný den. – Jak popel by se prášil sem do těch čtyřech stěn, v němž jako by se dusil z mé duše prchlý sen. [30]