Andulko malá, rozplakaná,
v kolébce zvolna – tam a sem –
houpám tě, houpám – tam a sem –
zavři už, dítě, zavři už očka,
přítel tě hlídá, přítel tvůj počká,
než probudíš se – tam a sem!
houpy tam! houpy sem!
tam a tam! sem a sem!
Však dlouho člověk netuší to,
že bloudí světem sám a sám,
a nyní je mi všeho líto
a na všecko si vzpomínám,
na lásku svou si vzpomínám,
houpy tam! houpy sem!
tam a tam! sem a sem!
Tělíčko drobné, jež se tají
v peřinkách bílých jako sníh,
slečinku z tebe vypiplají,
vkus dají ti a chic a střih,
a záhy z tebe bytosť bude,
jež dovede v čas klopit zrak,
na plesích jež se mihne všude –
ó, dítě, nevzpomeneš pak,
jak houpal jsem tě tam a sem!
tam a tam! sem a sem!
Tělíčko drobné, vypiplané,
až ňadra tvá se rozvlní,
až lásky vášeň v tobě vzplane
a prsa touhou naplní –
kéž jenom láska neskonalá
tě všade čeká kolkolem,
lidského masa hroudo malá,
s velikým ale úkolem!
Však ne – což láska? – hlouposť! dítě –
muž přijde k vám snad vyžilý,
filistr, jemuž prodají tě,
že dobrák jest a rozmilý,
že rozuměti zdá se všemu,
a dítě, musíš zvyknout jemu,
když vaši už tě slíbili...
Houpy tam! Houpy sem!
tam a tam! sem a sem!
Smí slaboch teď se s ženou spojit,
vyžilosť není zločinem,
smíš třeba hnusem, kalem projít,
jsi vítán v kruhu rodinném,
když uživíš jen svoji ženu,
jsi solidní a máš svou cenu –
tma roste, hynem! zahynem!
Lze ženu koupit! Zahynem!
zahynem! zahynem!
Mně nyní v snech se řetěz jeví
žen od poslední ku prvé,
od matky tvé až k ňadrům Evy
kdos Bídu míchá do krve
a do žil našich pokolení –
kdos otrávil v nás zdravý proud,
ten řetěz už se stěží změní,
jej nemožno je přetrhnout!
Toť staré Bídy jest jen vlečka!
– Špatna-li hmota pravěká,
z níž povstali jsme, jež nás přečká
vždy v jiném těle člověka?
Andulko malá, přijdou chvíle,
kdy zabouří to v nitru mém –
ty vztahuješ své ručky bílé,
ó, houpej se jen tam a sem!
Andulko malá, tam a sem!
tam a tam! sem a sem!
Ty nezvíš, co mi hrudí chvěje,
že nemoc to, jíž není lék –
ty’s posel žití, z něhož směje
se na mne nový, lepší věk,
vajíček jemných ty jsi schrána,
kořínek mladé květiny –
buď žehnána! buď milována! –
ty plode sladké vteřiny!
Tam a tam! Sem a sem!
Houpej se, Andulko, tam a sem!
Což platno v ouško ti teď říci:
„Až přijde láska, lásku ber,
a ženou staň se milující
a matkou zdravých synů, dcer –“
ty usmíváš se, nepochopíš,
ty sotva modrá očka sklopíš,
ó, houpej se jen tam a sem!
Andulko malá, tam a sem!
tam a tam! sem a sem!
tam a sem!