Kvete vše a jaro jest.
Noci plné bílých hvězd,
šeřík šíří vůni svou
zbělavělou krajinou,
hlína voní z polí sem,
pole voní nánosem,
řeky už opadávají,
v stromech co je šelestu!
Tuláci se vydávají
v bělost silnic na cestu...
Šaty jehlou zlátované,
v hrudi tažných ptáků cit,
vesele již slunce plane,
tlumok tedy nutno vzít...
Ó, kdo jednou jenom šel,
jednou jen se v silnic běl
na daleké cesty vydal,
v zelené kdo trávě spal
a když procit’, kráčel dál,
rudý východ slunce vídal,
rozprostřenou před zrakem
krajinu měl zelenavou...
soused stal se tulákem,
tlumok vzal, v dál prachem, travou
Rosa voní. Myšlénky mi
roztoulané hlavou jdou.
Tlumok vzal jsem a jdu s nimi,
s toulavou tou čeládkou.
S cikány já u ohniska
u kradených brambor dnes
used’ jsem, a zrak mi blýská,
v pravo pole, v levo les...
Oheň náš, ach, oheň náš,
věrní psi jsou naše stráž,
po silnici za polem
ať jde četník s chocholem,
teď kdy voní vše, vše v květu,
noc mhy bílé rozvěsí,
ať na jeho bajonetu
slunce jas též blýskne si!...
Ženo malá, bílá! Prach
s teplých tváří jsem ti zlíbal!
Sladký smích ti zrakem táh’,
rozpustilý jsi můj šíbal,
ňadra teplá jsem ti zlíbal,
naše dítě v trávě spí,
v plachtě jím jsem zakolíbal,
větřík tiše šelestí.
Měsíc vyšel. Nad rákosím
kotouč jeho visí teď...
Polibky tě tiše prosím,
vzdáváš se mi v odpověď,
– jako v trávě červík malý
rodí se, žít počíná...
teple my se zobjímali,
slunce jas když zhasíná,
v loktech tvých, na ňadrech tvých
hlavu těkavou jsem zdvih’,
únavou když usnula’s,
ve mně se to hlásí zas,
žene se to mojí skrání
opět mocným přívalem...
Tulák jsem, jenž nemá stání,
žiju jenom vzpomínání
po tom něčem bývalém!...
Opustil jsem vše i tebe,
opustil jsem svoji krev!
Nade mnou zas volné nebe,
na rtech mých zas volný zpěv!
Teplý, letní večer byl,
když jsem tebe opustil,
ty jsi spala, dítě spalo,
ve mně něco zavzlykalo,
byl to onen vroucí cit...
hrubého cos však mne hnalo,
v hrudi mi to povídalo,
všecko, jen ne otročit!
Prázdná silnice se točí,
v pravo jiných polí pruh,
ač mi ještě pálí oči,
prsa zdvih’ mi volný vzduch!..
Ale podzim mlhy věsí
nad truchlící krajinou,
prázdní se kraj, prázdní lesy,
s minutou, ba vteřinou
přibývá nám v hrudi žal,
v suchých travách vítr svistí,
drobný déšť neustává,
s kaštanů zas žluté listí
podél silnic spadává,
prvý mrazík cestu bělí,
sotva příval vichrů ztich’,
v cestu, kde jsme šli a zmdleli,
tiše padá první sníh,
a my ještě dále chtěli,
zimy chlad nás cestou stih.
Smutně žloutnou v sněhu stohy,
v bílé sněžné závěje
tulácké se boří nohy,
kraj se tmí, už pozdě je,
nedorazíš dále v sněhu,
začal sníh už padati,
večer dnes, dnes na noclehu
musíš v stohu zůstati.
Tuláku, jenž nadšeně
pustil jsi se v dálky bílé...
měsíc svítí studeně,
hvězdy jiskří v noční chvíle.
Ztichla touha, jež tě hnala
v čas, kdy kvetly fialky,
mukami tě bičovala
do dálky, pryč do dálky,
srdce bije pokojněji,
hoří mdle měsíční jas,
andělé teď přicházejí,
v ojíněný sáhnou vlas,
křídla jich se zlehka chvějí
tuláku, pojď, nastal čas...