DO NEMOCNICE.

Karel Červinka

DO NEMOCNICE.
Z Lublaně v lednu rychlíkem – mám zraky mdlé a tupé – s hořícím, planoucím doutníkem odjíždím, zahalen v coupé. Kouřil jsem líně doutník svůj, v duši jsem obraz chytal z myšlének, které se táhly v sluj a z té se rýsoval špitál! Signály slyším venku znít, už přejeli jsme hory, a teď se začíná zvolna tmít, coupém svit rozlil se sporý. Perrony! Světla! Dýmu čmoud! Zastávka! V stromech to zalká! Dvéře se otevrou! Vzduchu proud! V bílý plášť schovaná dálka!... [7] A já bych třeba věčně jel přes hory, temno lesů! Nyní bych zapomnít na vše chtěl, i na bouř, v hrudi již nesu. A chtěl bych zmizet všem, ach, všem, letem tu dálku měře! Zavrou se za mnou však s rachotem již záhy špitální dvéře! Pak zahrčela drožka tmou blíže k těm vážným věžím! – Ztratil jsem všecko, i naděj svou, – deváté číslo – já ležím... 8