VOZY VENKOVANŮ.

VOZY VENKOVANŮ.
Ó, choří z venkova! Ó, všichni nebozí! Na dvůr je přivezli k nám z vesnic povozy, – já tuším, horami se po skalách vůz vlek’, – a teď je skládají do lehkých nosítek... Ó, vidím, na voze muž vyzáblý se zdvih’, a sluha špitální, hle! chodí kolem nich a zdola jeptišky se mihl černý šat, – já hádám, z venkova jdou v město umírat! Já myslel, horami když vracel jsem se z cest, jak zdrávo na skalách v těch malých domcích jest, a teď muž chorobný s tím usmíváním mdlým z hor blízkých modravých je smutným poselstvím! A již ho složili a zvolna v špitál jdou, jej dcera provází, též s tváří ubledlou, ó, štěstí! neviděl jsem, jak se loučili, – zpět samo plačící jde děvče za chvíli. 11 Teď zpátky pojedou přes hory lehčeji, neb lékař potěšil je malou nadějí – a jedna odbila, já slyším o třetí po horách, po skalách vůz prázdný hrčeti... 12