NÁVRAT.
Bratru Adolfovi.
Již kola zaskřípla a vůz natřený žlutě
po městském dláždění zahrčel od nádraží
v letní den, budovy kdy dřímou nepohnutě
a v střechy taškové kdy žhavé slunce pražípraží.
Tu vedle pensista sňal zvolna svoje brýle
čelo si stíraje, a z ústavu dvě slečny,slečny
(že mlčím, mrzutě jen hlavu k zemi chýle,)
hned také sklopily zrak zářný, nebezpečný.
A pošta hrčela, již vyjeli jsme z města,
císařskou silnici teď zahlédl zrak snivý,
ve sloupu prachovém před námi mizí cesta,
jen zeleň řepniště zřím, pocuchané slívy.
Kol nudné brčení mně pouze splývá v uchu
a jinak hrobové je skorem ticho všade,
vlaštovky mihají se ve vyhřátém vzduchu,
jak okno otevru, prach na šat se mi klade.
[33]
A trysk se uvolnil, zmizely prachu sloupy,
les vidím v dalekudaleku, jak modravý se mihá
a vidím vesnice a slečinek zrak skoupý,
dosavad sklopený se nyní plaše zdviházdvihá.
Mě kouzlo oválo, jež vane také z chrámů,
nad námi šuměla teď větví stinná clona,
já obraz krajiny jsem vyňal z duše rámu
a doznal s povzdechem: „Ach, ona je to! ona!“
Domácí krajina před zrakem mým se táhne,
ach, nivy daleké, ach, lada, lesy, luka,
ó, k srdci chladnému to kouzlo přece sáhne,
to srdce lhostejné mi v ňadrech skorem puká.
Dnes ve mně ozvalo se, vždycky klidné prve,
tak divně, tajemně, div nelíbal jsem zemi,
snad náhle zavířil v něm zbytek žhavé krve, –
– tak příliš vzrušeni, jak dříve, mluví němí!...
34