ZÁJEZDNÍ HOSTINEC.

ZÁJEZDNÍ HOSTINEC.
Zájezdní hostinec na kraji lesa révou je obrostlý, stěny má bílé; ráno je ticho, jen datel v kmen tesá, – koně tam u žlábku stojí s udidly pod bradou v polední chvíle a z lesa voní to chvojí. Práskání bičů tam ztichá a kočí vejde tam vážně se kloně, s kočáru časem kýs měšťák tam skočí a pivo zaplatí draze... A tam se hovoří, chválí tam koně, život jak pěkný je v Praze. Doutník jen laciný koupíš a stěží, daleko odtud jsou města. – Před vraty velký pes ve stínu leží, nejisto večer tam bývá, – jsou tam jen lesy a rozjetá cesta, večer se pije a zpívá. 41 Hostinský dceru má dvaceti roků, zdravou a s hnědavým vlasem, – a to je lásky a pletich a soků, – není div (krásná je, mladá), že tam též z myslivny zabloudí časem příručí, jehož má ráda. Za parných odpůldnů, slunce kdy pere na střechu taškovou, lépe otevřít okna, neb dusno je v šeré světnici, pivo kde šplouchá a vozka kotníkem na sklenku klepe, kde bzučí u stropu moucha. Otevřeš... díváš se... přijeli pravě z města sem páni a dámy, v zahrádce usedli, před nimi v trávě dítě se v košilce válí. A slunce v okna a oprýsklé rámy pálí a pálí a pálí... 42