NA CESTĚ Z BAŽANTNICE.

Karel Červinka

NA CESTĚ Z BAŽANTNICE. Strýci Jos. Tichému.
Ó, kouzlo bažantnic, kde listnaté jsou lesy a nízké smrčiny, k nimž zabloudil jsem z rána! To jitro podzimní mlhavý závoj věsí na les a krajinu, jež mlčí zadumána! Teď žluna ozývá se někde v lesa hloubi, křik sojek zaléhá, sem z borků nedalekých, veverky šelestí kdes ve korunách doubí a mlha zachvívá se ve travinách měkkých. A proudy paprsků, hle, v bažantnici tekou, však slanceslunce nevidíš, je dosud mlha! mlha! Vran hlasy ozvaly se drsné nad pasekou a listí žloutnoucí už v ranní páře zvlhá. Já cítím zasmušen, jak podzim kráčí v kraje, mě bolí, Pohádky! že byly jste vždy krátky, mě meloun dojímá, jenž u myslivny zraje na plotě hlohovém, kde z lesa kráčím zpátky... 55 Co nyní přichází po léta žhavé kráse, – já v matných obrysech vše začínám již tušit, kde kráčím, pod nohou mou Země zavírá se a pro ni v oblacích je bílý rubáš ušit... 56