ŽAL.
Žal! Světu dnové čisté lásky zašli!
Pohasly hvězdy – slunko vyšlo v mrak.
Co srdce blaží a co svět ten krášlíkrášlí,
víc neuhlédáneuhlídá lidské bídy zrak.
Zem vysýchá, a růže nerozpučí,
nepoznán – zajde její lásky vzdech,
kvetoucí strom jen lásku lháti učí –
víc tichý o ní nezašeptá mech...
23
Žel, stokrát žel! Ta lidská srdce chladnou,
jen zášť a nesvár vládnou na zemi;
varito pěvců nehne duší žádnou –
a pěvci umrou – píseň oněmí.
Nešťastné plémě! Rovů tobě dosti,
a k tobě mluví každý jejich květ –
a ty z nich duté vybíráš jen kosti
a vrháš ducha v černou zemi zpět!