V ŽALÁŘI.

Miloš Červinka

V ŽALÁŘI.
Komora, komora tichá, pustá, – okénko úzké, mříže hustá, klenutý strop a chladná stěna – tu bydlí duše uvězněná. 26 Svítá. – Že svítá? Jako sen se v okno táhne zásvit malý co v lampy zář; a v šero jen se čtyry pusté kouty halí. – Ach jitřeno! Kdy jsem tě vítal s lesnatých domoviny strání, tvůj svit mě líbal; tiše splítal věneček růží na mé skráni. A níže v padol po travině zář tvoje plyne; na křovině květ otvírá, – i v háj se pouštípouští, probouzí ptáčka v šerém houští, ozlatí laňce vonnou skrýš, proletí hájem – výš a výš – nad lesy v modré chví se páře, až celý kraj tvá zlatá záře v úsměv a volnou píseň budí, žehnajíc nadějí každé hrudi! – Zorničko mládí, hvězdo svatá, mě zmizela’s! Má noha spjata víc nevrátí se v ona místa, kde panuje tvá záře čistá; věren, jsem válčil za tvé heslo, až raněno mi rámě kleslo – jsem nevolníkem; obyt můj je tato chladná, temná sluj... Tu dlouho – dlouho – dlouho svitá, a den se nikdy nerozvine. 27 Níž volně stín se mříže šine, a samé temné kříže splítá, a vrhá mi je na podlahu. Má noha volně po nich kráčí, ony se chvějí – dál se vláčí a druhou stranou oknem ven – za nimi zásvit bledý hyne. Toť uvězněné duše den. – Červánek mizí. Na klekání zvon krajem dálným povyzvání, ozvěna daleko – daleko vane, než doletí k oknu – mlkne a stane; až v nebesa její sáhá moc, leč nikdy v těžkou vězně noc. – Soumraku tichý! Tajemná chvíle, kde opojena, duše kleká, kde city planou v celé síle – velebná chvíle, velebná chvíle – proč duše má jen se tě leká? Snad vědomím, že krásný čas, kdy v žití zval tvůj sladký hlas, tak marně, marně utratila? Oj ne! Vždyť moje duše žila, a cítila ten žití proud – jáť miloval! – ach to můj soud. Proto tu dlím. Byl jasný den, – co dál – to soumrak – tichý sen. A proto se má duše leká, že za tím šerem noc již čeká – co šíré moře, míry žádné, kde naděj tone – touha chladne... 28 A tentýž zjev,zjev co slunko ve dne, v komoru nosí luny zář, jen že mi vlas i tvář v ní bledne. Tak, čelo těžké v ruce jedné, a v druhé některý svůj sen – tu dlím, a cítím chladno jen, vížící – těžké – jako ledné. Však nebolí. To slasť by celá sem na peruti stoupla s nebe, kdyby se duše rozbolela. Necitně pohrouží se v sebe, v hlubokou tůni nedohledna, a silou celou váží – váží jen okov dumek z temna, ze dna. A hlavu opře celou paží, a táhne, táhne silou celou, ba nad sílu i ještě víc, a najde, když ten okov stane – ach, dumku dávno odumřelou, čásť věčnosti – a prázdné „nic“... To noc je duše ukované. –

Kniha Básně (1883)
Autor Miloš Červinka