STARÁ.
Hej, vzhůru číši, hochu můj, –
hle, naučím tě pít,
a to-li budeš umět jen,
pak všechno budeš mít:
Stříbro i zlato – perel květ,
ba tvým i celý bude svět.
30
Však ani toto učeníučení,
slyš, není bez potu,
a nežli pít se naučíš,
máš mnohou klopotu;
a mnohdy voda perlící
se přiměsí ti v sklenici;
krůpěje hořké z oček tvých,
co hledí jasně teď;
při tom se budeš mnoho ptát –
a – žádná odpověď.
Tak hledat budeš v lidu hlas,
až pobělá ti temný vlas.
Bude snad pro tě jaro též,
a pestrý dá ti květ;
málo jej, hochuhochu, užiješ –
vše pobere ti světsvět.
A co ti dá – co trhat smíš –
tím v trpkém bolu pohodíš.
Pak, hochu můj, tě budou štvát
z očistce do pekla,
že ztvrdne ti i dlaň i hruď –
by víc ti nezměkla.
Pak – pak se budeš ohlížet,
kdo zvlažil by ti sprahlý ret.
V čem dříve’s našel úlevu,
tím teď se opojíš, –
a co tě dříve sílilo –
v to svrhneš celou tíž;
a vezmeš svět co sklenici –
v krev lít jej budeš pěnící.
31
A – vzhůru číši, hochu můj –
jen pít a zase pít! –
a tak se dobře naučíš,
že všechno budeš mít:
Poklady, rozkoš, paláce –
vše tvým tu bude na krátce. –
A silnější a silnější
si doušek budeš přát –
až pak – tě nedovede víc
juž nic tu rozehřát.
Pak skloníš hlavu – naposled –
a kol i vnitř – tma – noc a led.