BARDŮV STESK.
Tak dávno, dávno tomu!
Vše kryje mlha šedá!
Ani paprsku, ani paprsku
již proniknouti nedá! –
Ó časové, ó doby,
proč ničíte i hroby?
Proč smrti to má podléhat,
co dávno zašlo tiše spat, –
i v naději snad vroucí,
že nový den – že nový den
zaplaší tento šerý sen,
a vzejde u jitro skvoucí...?
37
Proč ničíte i hroby těch,
co všechno ve sny kladli,
ach, ve sny krásné o světu,
co vedli kvítky k rozkvětu,
by nikdy neuvadly.
By lidstvo na vždy blažily, –
by hlásaly, co zažili
ti, co je sili, co je sili
do duše svého rodu,
za pravdu, za svobodu!...
A všechno, všechno minulo,
a všechno, všechno zhynulo,
ty květy odkvitnuly,
a s vodou odplynuly
ty hořké slzy přemnohé,
co lily oči ubohé, –
ta krev, co ňadra pnula,
kdy nadějí se hnula! –
Ni jeden rov tu nezůstal
nám v širém, tichém poli,
by dětem přísně vzpomínal
ty dávné otcův boly, –
by dětem přísně vzpomínal,
jaký to bol, jaký to žal,
když děti vlastní – děti vlastní!
rostou pro nevoli...
Ni jedna – jedna mohyla
nám z bitev slavných nezbyla,
by otcův děti učila,
38
jak pro volnosť a víru
se umírá to v šíru, –
jak těžko žít a hynout milo,
kdy blaho vše nás opustilo,
kdy jména česť nám odjal vrah,
a šlape naši Matku v prach...
Ó časové, ó doby,
proč vzali jste nám hroby? –