APOŠTOL.
„Stůj, hochu, stůj! Kam uháníš tak divě?
Tu není cesta, – pouště to i lada!“ –
Aj, zmírnil krok, a hledí k nebi snivě,
a jasně pějí ústa jeho mladá:
„Toť cesta má, – ta vede luhem, polem –
toť cesta srdce, – já jsem apoštolem!“ –
A dál a dál. Jen květinka jej staví,
a vůní svou jej sílí, kojí, blaží;
pak v nadšenosti junák orla slaví,
a za ním v let se nejsměleji snaží.
Na hory stoupá, ohlédá se kolem,
a šeptá zbožně: „Budu apoštolem!“ –
Sestoupí v les; a v ruku maje lýru,
stane u hradu necitného pána:
„Slyš, tyrane, tu svatou píseň míru!
Spoutaná srdce buďtež rozpoutána!
Již otrokům přej místo za svým stolem,
lid právo má, – já jeho apoštolem!“ –
39
Vyrazí branou pochopové šeří –
a lyra svatá mečem ztroskotána!
„Zbůjníče, stůj! Tys horší líté zvěři,
nač bouří tvoje slova duší pána? –
Tu v kobce lehni na kameni holém!
Sem pouta! Hej, chceš býti apoštolem?“
„Tu země pánů – tys jen otrok na ní,
a bídný červ – ty zvedáš červy z prachu?
Šílený! Slovo neodolá zbrani,
zpěv nezbaví tvou láji podlou strachu.
Aj pohleď jen – a slyš ten posměch dolem, –
těm otrokům chtěls býti apoštolem?“ – –
Ty duše jemná, v city rozpučelá,
ty duše volná, plná hvězd a míru, –
ty hlavo jasná, v boji pravdy smělá –
tvůj sen ti lhal, nestihneš orla v šíru! –
Až uštvané ti srdce pukne bolem –
svět zajásá, – pak budeš apoštolem!...