BÁJE O BLANÍKU.
Jesenním větrem zašuměly bory,
padoly smutné kryje bílý mráz;
mha po chlumech i nad bílými dvory;
nad řekou slzy pláče skalní sráz.
I slunko dráhou krátkou mdle se plouží,
zaplane – slábne – stín se krajem dlouží,
až na temeni vrchů zásvit hasne.
Oj truchlo, truchlo v padolu i stráni,
noc jesenní tak dlouhá do svitání...
v dalekéť kraje zašlo slunko jasné.
Sen umdleně se tichým krajem plíží;
ovíjí bory vlhkou, tmavou sítí,
a okénkem se táhne v malou chýži,
kde mihotavé louče ještě svítí. –
A v krčmě tlumí dud i houslí kviky,
zahrkne v hodinách, a tíží tanečníky,
a ze vrátek je vodí po dvou ven;
pak úvozem kdy lesním řada kráčí,
tu noční rosou horké líce máčí, –
dí ústy hocha družce: „Milý sen!...“
45
A jeden sem – tam druhý kvapně zajde;
sen ví, že v lůžku srdce jejich najde. –
Však starým cestou na oči se věší,
an lůžka jejich více nepotěší;
i tu a tam je přede dveřmi staví,
a skloní k sobě šedé jejich hlavy
a zastírá jich srdce nočním steskem,
že ukazují k temné hoře v dáli:
„Hle, na Blaníku zasvitlo to bleskem,
noc rytířům zas otevírá skály...“
***
Zvedá se hora nad pahorků řadou,
a pne se k nebi hrdě osamělá;
jen divoké se noční chmury kladou
na témě toho skalnatého čela.
A co by oči mocné obří hlavy –
dutiny černé hledí do dálavy,
a střeží kraj; stín dávnověkých buků
obráží hlouběj vrásky temné skály,
jak by ty líce kamenné se smály
v odvěkém snu, tak tiše, beze zvuků. –
Hoj – slyš! To zachvělo se lůno hory!
Železných mužů jak by táhly sbory –
tak v útrobách to země duní, cválá,
až do základu pohnula se skála.
Bok její puk při hlubokém hřmění, –
a na komoních muži obrnění
ven vyjíždějí u válečném šiku:
A stínem lesů, po blanickém luhu
teď v železném se staví polokruhu
velebné řady božích bojovníků!...
46
Zaduní kotle; jezdci ženou oře,
a výše luhem celý proud se valí,
jako by divě rozpěněné moře
oblilo vírem nebetyčné skalí.
Věží se štíty, meče k mečům zvoní,
a jiskry planou pod kopyty koní.
Hor – dolů pídí duchovitá vřava;
aj, bojovníci vítězství se učí,
válečná píseň řadou jejich hučí,
nad nimi šumí prapor Váceslava! –
A rázem ticho. Jak by sami skály –
blaničtí obři nepohnutě stáli.
Skloněn je meč, i pozdviženo hledí,
a zraky vážné vzhůru obráceny,
kde na okraji šedé skalní stěny
muž osamělý na balvanu sedí.
Kadeře jeho zlatý věnec víže,
a kolem štíhlé, vypnuté mu šíje
plášť nachový a hranostaj se vije;
aj, mluví k lidu svému Vácslav kníže:
„Obzírám vlasť a vidím v duše lidí! –
Ó dítky, ještě dříme domovina!
Spatřuji posud mnohého tam syna,
jenž nezná nás, či za svůj rod se stydí!
Nešťastný rode, kdy ti vzejde čas? – –
„Až po roce se probudíme zas,
ať vít dobu nová česká krev,
a hodnější se jeví svého jména!
Do času toho budiž zahalena
mých otců svatá korouhev.“ –
47
Mizí co zásvit luny bledé,
kdy mrak ji ve svou náruč jal;
a na pokraji skály šedé
muž jiný z lůna hory vstal.
Černý mu oděv dolů s bedra splývá;
a jeho tvář, tak poklidná a snivá,
k obloze hledí, kde mu hvězdy planou.
I rozpjal náruč v temný šírý dol
a hlasem jeho zachvěl tichý bol:
„Žehnám tu zemi svatou, milovanou!“milovanou! – –
„DalekoDaleko odtud prach můj rozmetali, –
jen duch se vrátil k rodné straně;
a kdy tu bratři v boji velkém stáli,
můj duch to žehnal jejich zbraně.
To pokolení bylo odhodlané. –
Pak temno vzešlo. Kdy mu jitro zplane?
Ó věřím v Tebe, svatá, věčná Sílo,
že nezničíš, cos takou nadál ctností, –
že z temna zdvihneš rod můj do výsostí! –
Vítězstvím pravdy korunuj své dílo!“...
Jak záchvěv minul posledního slova,
i tento zjev se vrátil v tajno zpět.
A postava se duchům jeví nová, –
hle, na balvanu sedá slepý kmet.
Ať oči jeho stíní černá páska,
o lásce mluví každá v líci vráska,
o té, již otec k rodu svému chová.
Mohutný slepec, nahnuv šedou hlavu,
a opíraje paže o bulavu,
dí hlúbně vážným hlasem pevná slova:
48
Nic nevidím; však cítím svaly všemi,
vzduch nevolný že posud tíží zemi,
a znám, že ještě dán je rod můj v plen, –
můj český lid – že otroků sní sen! –
Hrozný to osud – břímě nevídané;
a my jsme stáli za Tvou pravdou, Pane! –
Ké pokolení, – obrů to či sket? –
Jen, bože, uč je znáti celou bídu,
a probudí se zdravé jádro lidu,
rozlomí pouta, napne ducha v let!...“
Zmizel. – A jiná postava tu stála,
co ze skály by rostla nová skála.
To holé témě dotýká se mraků;
a jak by oblak vous mu plyne k pasu.
Sevřená ústa nepropouští hlasu,
jen blesky planou z orlích jeho zraků.
Či pronikaje okem temno kraje,
viděl, že kdesi tajen v koutku tichém
národu k spáse rek už nový zraje?
Sestoupil... Bory zašuměly vzdychem...
Již na balvanu jiný stanul zjev.
Ó, hrdlo zlatým zadrhnuto pasem,
a vítr černým pohrává mu vlasem, –
a v krásné tváři – zkamenělý hněv! –
Hle, na rtu bledém úsměv trpký hasne
a záštím planou zraky někdy jasné;
vypnuta vzdorně umučená hlava,
a dřív než ústa vrahy slovem zdrtí,
bohatýr velký, nezlomen ni v smrti,
palcátem těžkým na vše strany mává:
49
„Hoj, bratři moji, nechte žalopění,
ustaňte v pláči nad tou kletou zemí!
Čech nynější je zrozen k otročení,
chaba mu paže, rtové jeho němi! –
To plémě znemravnělých nevolníků
již nezná písně božích bojovníků, –
po hrobech otců křepčí v pustém reji,
tyranu lízá ruku, patu, metlu,
zastírá čelo znamenané světlu...
Skety, já umřel pro vás – teď vám kleji!...“
Palcátu ranou pukla pod ním země,
propadl opět Roháč v její moc;
a lesy vůkol zahučely temně,
nad nimi hlubší prostřela se noc. –
Leč na balvanu postať nová stojí;
a nad válečnou ocelovou zbrojí
koruna česká jako hvězda září:
Ten jediný to z lidu pravý král
nad vojem slavně padlých reků stál, –
oj, s dumou těžkou v ušlechtilé tváři!...
„Můj dozněl dávno luhům těmto hlas!
Však duch můj ostal ujařmeným dětem.
Nechte, ať rány velké zhojí čas,
a poučkům vesna přijde s novým květem!
Jen svorni, svorni buďte, vnuci moji,
a dávnou slávu obnovíte v boji! –
Nesvár je štírem, jehož osten hladký
ubije bratry, děti jedné matky.
Svorností! – Dráhy nehledejte jiné,
duch lásky k cíli jednomu vám kyne!“ –
50
Ach, ozvěna se ještě luhem nese –
tu zasténalo v hlubokém to lese,
a zachvěly se zvuky po úvalu –
jediný povzdech nesmírného žalu.
A záře, jak by luna vyšla z mraku,
polila horu, její stráň i důl;
aj v mlze půl a v jasné záři půl
Čechie sama stojí na oblaku! – –
A před ní kleká Jiří na Blaníku –
na luhu voje božích bojovníků.
Z daleka – hluboka – šumí větru vání,
blíže a blíže vichořice letí –
a v šír i dál to kvílí v bědování:
Ach matko, matko, zachraň svoje děti! –
Tak lidu snové k matce své se hlásí;
co v unavené duši spalo ve dne,
to tichá noc až k nebi vzhůru zvedne,
a vyšší moci zove k dílu spásy.
Temnotou úpí vzdechy mučenníků,
a bouří duchy strážné na Blaníku! –
Zadutím větru mlha odletěla,
a bohyně se v plné záři skvěla;
temeno její nachýleno dolů,
a s její tváře, jako lilie krásné –
dvě slzy kanou, dvě to hvězdy jasné,
a ona ticha, velka ve svém bolu! –
Aj, odhaluje roucho ruka její:
Po ňadru bílém kapky rudé kanou, –
vždyť na něm rány bezpočetné zejí,
co stihly Čechův Matku milovanou!
51
Zaduněl hrom – a zachvěla se země – –
Vše zmizelo, a kolem noc je čirá.
Na věži v dálce půlnoc hučí temně,
hlubinou lesů doznívá a zmírá...
A na blanické osamělé hoře
vyplašen ze sna havran zakrákoře,
pak hora ticha, mraky leží na ní.
A truchlo, truchlo v padolu i strání,
noc jesenní tak dlouhá do svítání...
***
Ranní se mlhy polem, hájem válí.
Z východu světlo po úbočích line,
vystoupá z mraků lesné týmě skály –
a stráň i cesta, co se pod ní vine.
Po cestě bílé, mrazem vydlážděné,
s dudákem v čele roj se hochů žene,
veselá, jará posvícenská chasa;
každému z oka lehké srdce září,
každému rozkoš plane živě z tváří,
každému z hrdla píseň bujně jásá. –
Pod horou ale stařec odpočívá, –
mhou ranní z lesa těžké břímě vláčí;
za chasou jarou mdlým se okem dívá,
v němž i sám úsměv podob se pláči.
52
A když mu zašli, jeho slabá ruka
na chladnou skálu suchým prstem ťuká, –
dědeček vetchý šepce v zadumání:
„Ba zapomíná mládež, – svět se mění.
Je čas, – vy dole, zanechejte spaní,
a pomozte nám – slavit posvícení!...“
53