Prvního svitu peruť lehká
se nad krajinou spící nesla;
a jako čaloun stříbrotkaný
na lesy chladná mlha klesla.
Pak na ten čaloun zlaté růže
vycházející slunko sije,
že pod jich tíží klesá – klesá –
a v houšti zelené se kryje. –
To krásné ráno ve hlubinách
zpěvavé sbory ptáčat budí,
že pějí slunku všechny písně,
co jen jich v malé spalo hrudi.
Co z této písně vyznívá,
kdy vánek lehký dál ji nese,
to jsou ty báje dávných dob,
jež ukryty jsou v Českém lese.
Když k lidem ve kraj zaletí
jen ohlas jejich tichý z jara,
roztouží je co sladký sen,
že dí: To zašlá báje, stará! –
A nevěří, že pravdou je
zvuk, co tak jímá krásou svojí;
jim báj ta jest jen pohádkou,
jakou se k spánku dítě kojí.
Aj, lidé milí, neumřelo,
co mládí vaše odkojilo,
než jenom se to vašim zrakům
ve hloubi lesů poukrylo.
Kdy za požitek měnili jste
roztoužení, co v srdci vřelo,
pak jako kvítek na výhoru
i mládí vaše odumřelo.
Však je to duše matky vaší,
co vám tu jarní báje pějí!
Ó navraťte se v zeleň citů
a v jejich hloubi najdete ji.
Mně zjevila se v zátiší,
kde rozkvétaly sněženky,
potok se vinul z houštiny
a líbaly se pomněnky.
Zněla mi v písni ptáčete,
voněl jí svěžích květů dech,
a její stopa lehounká
zlatila kyprý lesní mech.
Mně pravdou byly pohádky,
co světí vesna památkou!
jen jeden zjev – ten jediný!
mi bude věčně pohádkou. –
Mže pramen jasný. pěnivý
opouští chladné stíny skal
a z lesa hlubin zelených
se květným luhem vine v dál.
Jarního rána první zář
mne vyvábila z lesa ven
po břehu říčky, tam, kde luh
byl v polosvitu rozložen.
A zastavím se v dumání,
jímž právě zašlý jal mne sen...
tu vidím dívku před sebou,
jak povstala by z vodních pěn.
Na polo byla rozvitá –
na polo ještě v poupěti,
podobna svůdné rusalce –
podobna však i dítěti.
Tou ručkou jako z úběle
pomněnku modrou dala mi –
a změnila se v paprsek,
jenž hynul mezi skalami...
Mně bylo jako v onen čas,
kdy těšil jsem se na matku,
že večer přijde k lůžku zas
a poví novou pohádku...
Mně pravdou byly pohádky
svěceny její památkou!
Ten zjev na břehu jasné Mže
je však mi věčně pohádkou.
Na nebi bouře divoká –
vichřice šumí po lese,
a hromu hlas tak hluboký,
že až to srdcem otřese.
Jak podivný to pohled je,
kdy příroda svou vzedme šíji,
a blýskne okem divoce –
nad ní se mrak, vlas černý, svíjí.
A dole v houšti, nizounko
dvé ptáčátek se k sobě tulí
a šeptá: Víc tě pomiluji
a vroucněj! milý, nezemru-li!
Na horách – jak sterým hlasem
ozývá se každá rána!
Rád jsem tě tam někdy slýchal,
bouře krásná, milovaná! –
Velebil jsem Tvůrce tvého
jako dvé těch ptáčat v lese,
vznešený tvůj hlas mi volal:
Buďte lepší, milujte se! –
Milujte se, milujte se,
bouř vás v jedno hnízdo svádí,
ona srdce otevírá –
bouř je láska, bouř je mládí! –
Jak byl bych rád tou bystřinou,
co přes úskalí s hor se valí,
kdy zablesklo se nad horou
a nad Šumavou mraky vstaly! –
Má pomněnko, jak se břehu
bych vzal tě ve svou náruč měkkou,
a hrdě vzepjal bych svou šíj –
pak byl bych velkou mocnou řekou.
A kdybych tebe nenašel –
hoj! hledal bych tě po všem kraji,
a rozmetal bych lidská díla – –
proto že mi tě ukrývají!
Tichounký zavál větérek
a otevíral poučky květů,
přinesl písně ptáčatům,
přinesl jaro všemu světu.
Já tehdy ztratil jaro své
a odcházel jsem do ciziny;
za mnou hor modrých náruč šírá
se darmo s něhou rozevírá!
přede mnou dálné stíny –
stín ciziny, kraj jiný – –
Hle, zašuměla první bouř,
setřásla květů lupénky,
a kdy je vichr v náruč vzal,
kraj pro svou vesnu zaplakal, –
vše vadlo; svěží ostal jen
na ňadru mém květ pomněnky.
Mír navrátil se krajině,
však nevrací se jaro více.
Hrdliččin sladký mlkne zpěv,
a tiše lká jen žežulice.
A volá tišej, smutněj kuká,
jak slunko zlaté padá v hory,
a za červánkem zhaslým plujíc
luna se dívá v temné bory.
Svit její znám! – Kdy noční dech
vrcholky stromů zašelestí,
v korunách černých stříbrem píše
tu smutnou báj o zašlém štěstí. –
Kdy slunko prvně hory dálné zlatí,
budí se jejich lesy v záři ranní,
s jich tváře jako sen se volně mlha tratí,
a tichý úsměv ukládá se na ni.
Pták za ptáčkem v jich probudí se lůně,
a písně své hned každý najde znova,
že pásmo hor se zlaté rovná struně,
jež v sobě na tisíce zvuků chová. –
V hor půlkruhu, kde pláň se táhne šírá,
samotná, holá, černá stojí skála;
ta mlčky k oživeným lesům zírá,
ta nezapěje, byť tu věčně stála.
A větřík z lesů ozvěnu-li zbudí
u hlavy její, šedým kryté mechem,
ach, v této odumřelé skalní hrudi
i píseň nejsladší se stane bolným vzdechem!
A kdyby ta skála
mně na prsou stála –
sotva že tak by mi to srdce tížilo,
jak touha je tíží,
když oko pohlíží
k horám, kdy se šero ve kraj vplížilo;
a na západu
na mraků hradu
ta večernice tichá v obzor vstoupila,
jako by světlo
z komůrky slétlo,
kde k spánku ukládá se hlava rozmilá.
Zůstaň mu věren, tomu lásky obrazu,
jak v chvíli roztoužení ti jej kreslí mládí!
Zůstaň mu věren, i kdy těžké bouře žití
tě k propastem, či v kouty chmurné svádí!
Dolinou úzkou, šerou skalní cestou
se béře poutník. Nebetyčné skály
zavírají mu obzor vůkol všady;
hradba tak ohromná, a on tak mladý!
A dostoupit i nejvyšší té hory,
s temene slunku v líce patřit musí, –
a darmo skály hrot a mdloba údů,
šalebná mlha, temno, touhu dusí.
Jen výš a výš! A smělej kráčí noha,
kdy stupněm jsou jí velikánů hlavy,
již volněj dýše hruď a srdce buší,
kdy oko šíře vidí do dálavy.
Hle, jak by v hloubi skal se život budil –
jich rysy v obzor vystupují více,
nad stinným úvalem, jak nad plnými ňadry
jim zvolna světlý ruměn barví líce.
V západě chmurném bledý srpek luny
jak volněj plul by, aby viděl slunce,
jehožto zlatý znak již obláčkové
letíce vzhůru nesou na korunce.
Vždy výš a výš! – jen ještě stupeň jeden –
a poutník – jako oslepený, stane:
Před ním, v dál nekonečnou, světla moře,
a nad růžovou pěnou slunce plane! –
Ta chvíle věčnáť! V ní duch nový zrozen...
Co přístrach noční? Chlad? Co mdloba těla? –
Ta duše věčný den v své hloubi chová,
jenž v horách – slunka východ vidět směla! –
Veplujte, stíny šeré, v duši mou!
Vždyť od hor mojich, z dálky od červánků
letíte ke mně na peruti vánků
večerním chladem, noční samotou! –
Ó stíny posvátné! Za století
Šumava střádala vás ve svém lůně,
a jste přec jako zvuk na sladké struně,
jenž pomine, jak duší proletí.
A po něm zůstane pak touha jen,
hluboká, jako základ oněch temen skalních,
a tesklivá, co mraky, jaké leží naS nich, –
sladinká, jako Šumaviných lučin vůně,
truchlivá, jako mlha v lesů jejích lůně, –
tak dojemná, co luny zář na jejím boučí,
zádumčivá, jak podzim, kdy se v horách loučí,
a marná, jako první lásky sen...
Tamo, kde z lesů tmavých objetí
na lučin koberec Mže vylévá se,
a v milém, jasném, vlahém podletí
osení již se vlní v plné kráse, –
lesnatá hora stojí, černá, zamračená,
Českého lesa první pevná stěna. –
V půlkruhu k jejím bokům, pokud oko stačí,
se menší lesné chlumky, její bratři tlačí, –
v jich lůně údol jako hnízdo ptačí;
a v něm, co bělounká by holubice,
lovčího zámku v dáli kynou líce. –
To z pohádky je čarodějná chatka!
V okolí jejím touha jme tě sladká,
a mocí nezdolnou tě blíž a blíže vnadí,
až v kruhu kouzelném tě síla tvoje zradí.
Pustinou lesní, přes omšené skalí,
tmou huštin, v důl, kde bystřina se valí, –
úvalem vzhor, kde bez šumu a dechu
bradaté sosny v kyprém stojí mechu, –
pak na vrch, kolem lesní kapličky,
kde s boží Rodičkou je oltář maličký,
a věčné světlo na oltáři
okénkem nízkým v noci září
co nad pokladem plamen bludičky, –
tam až k té kapli, kde dle řečí lidu
rytířův bloudí duch, jenž v hrobě nemá klidu –
tě kouzlo přivede, za letní noci,
kdy po korunách černých plachý měsíc uniká,
a dřímající skály budí nářek puštíka, –
jsi ztracen, hochu, – věčně, bez pomoci! –
Ze hlubin lesních, jako ševel snivý,
ti zazní nápěv tichý, jemný, tklivý, –
a hnedle rozvine se v píseň klokotavou,
jásavou – žalnou, unylou i smavou –
jenž projde v jednom tobě srdcem, duší, hlavou
a nežli mine chvíle –
tu po pěšince bílé
se objeví ti víly Šumavy:
Jsi náš, poutníče lesní, dumavý! – –
A srdce, které uchvátí,
to ony nikdy nevrátí.
Seděla tiše v kruhu sester svých.
A kdy již hovor nejživěji proudil,
a rozpustil se žert, i zvonil smích –
tu v její líc se jemný úsměv loudil,
a slídil kolem ústek růžových,
by také otevřel je k žertu spolně, –
a slídil kolem oček přivřených,
by rozhlédly se jasně, mile, volně.
Vzpřímila šíj. Tak jako laštovice,
v rej sester hledíc, k poletu se chystá.
Tak prostě ladné, mírné její líce,
a v pohledu tak volně přímá, jistá,
že sněhu pápěr, na tu padniv tvář,
by zarděl se, žeť ona jemnější;
a v její oko linouc, slunka zář
jen stala ještě by se krásnější.
Znala svou moc. Ta duše dětinná
však rozmarnému nedala se hraní;
byla to vonná lesní květina,
jež blaží tě, kdy mile patříš na ni,
a vítáš vesnu, jak ji ona hlásá, –
nevinnou duší, které heslem: Krása.
A jedno jí, zda ve stínu ji najdeš,
či bez pozdravu opět v dáli zajdeš, –
je vždy líbezna. Jen kdo ji marně chválí
a hladí, zví, že kvítko lesní – pálí! –
Však nebylo to nikdy mojí snahou
Ti více říci, než mi v duši psáno.
Věř plně, dívko, řečí mělkou, vlahou
nebylo ještě nikdy milováno.
V mém oku však-li’s četla slova vroucí –
to uvěř jim, byť řeč ta tichá byla;
vždyť němy jsou i nebes hvězdy skvoucí,
a přec je píseň lásky oslavila.
Ty odvracíš se! Nevěříš-li na mne?
Či k žertu je ti touhy pohled snivý?
Pak i to písmo očí mých je klamné –
an podalo mi obraz nepravdivý...
Ne nikoli, já hřeším pochybností.
Studánka tichá dno nejhlubší mívá;
a dívka, která neví o milosti –
ta o lásce již nejhlouběji snívá. –
Obzore dálný! Rozepínáš náruč ke mně
a kyneš povždy s úsměvem tak jemně,
že nevím, vábíš-li mne ve své nitro stinné,
či zjev tvůj loučí se a pozvolna mi hyne? –
A tvář ta nad tebou, ta nebes klenba šírá
lazurem hlubokým tak soucitně sem zírá,
že nevím, kát-li mám se z jakés velké viny,
či plakat hořké slzy – pláčem sirotiny.
Proč se lesy rozžalily,
proč tak truchle zavzdychaly?
Proč je šedé mraky halí
jako roucho pohřební? –
Odletěla žežulice,
hrdličky tu není více,
odlétají zpěvní ptáčci –
léto milé umřelo!
Smutno polem, sadem, vískou,
všechno tuší zimu blízkou;
stromy pláčou v trávu nízkou
chladné slzy podzimní.
A kdy v tiché lesní hoře
havran černý zakrákoře,
jeť to také jako píseň –
ale píseň pohřební. –
Mraky se nebe pokrylo.
I roztáhly své perutě,
zastřely celou oblohu,
spočaly na ní nehnutě.
A za krůpějí krůpěj padla,
a přece země chladla – vadla –
k čemuže, bože rozmilý,
ty mraky slzu prolily? –
To bouře nejsou přívaly,
to sněhu nejsou závěje, –
a mraky nízko nad zemí –
přec těžky jsou ty krápěje?
A když se vítr zvedne volně –
jak povzdychlo by cosi bolně;
a mrak – to jako objetí,
a déšť – pláč matky pro děti...
Tak smutnou v každé jeseni
to béře na se podobu,
sténá to, pláče, jako máť,
an dítě kladou do hrobu.
A pak se k mrtvé zemi naší
z povolna bílý pokrov snáší – –
Kdo poví, čí to slýchám pláč?
Kdo loučí se? Kdo želí? – Zač?! –
Ó květinko, má pomněnko!
Kde ručka, co mi dala tebe?
Hledám ji v šíru planiny,
ve stínu lesním, v modru nebe;
hledám ji v zlatém pásmu hvězd,
hledám ji v černém lůně mraků, –
bouří bych za ní v moře ploul,
byť na opuštěném i vraku.
A známky není v oblacích,
a není stopy na zemi! –
Hledejte harfy sladký tón,
kdy struna její oněmí – –
Ukrývej se, ukrývej!
Však přivábím tě z nenadání
na léčku, co mne jednou svedla,
já tebe zase lapím na ni.
Na smutném srdci pomněnku –
ukryju se ti v lůno země;
až vykvete ti na mém hrobě –
pak, dívko, zase přijdeš ke mně.