Sledním bledlo slunce pruhem
nad nezměrným moře kruhem,
v mlhách, které obzor kryly,
spousty vod se v nebe ryly.
Od východu modrošedé
valily se na vše strany
vlny zelenavě bledé
k západu jak v ráje brány.
Jak by zkonejšeny svitem
slunka sledním, usínaly
na obzoru mlhovitém –
drahou ohromnou se hnaly
k jiným světům, kov jak roztavený –
jak by lidstvo tuto lesklou dráhu
vyšlapalo v chmurné Lethe pěny
v světy krasší na nebeském prahu.
Ostrov, s živly v bouři stálé
loď jak hrdá, čněl zde v moře.
Posud odráží se zoře
na té červenavé skále,
rozsápané v tisícletém zmaru
v různé kupy fantastických tvarů.
Na východě pod vysokou skalou,
tam, kde oslaben byl moře příval,
ostrov, tajemství jak svoje, skrýval
před severní bouří, vísku malou.
Lovci, odvážliví plavci,
bydlili zde od pravěků.
Časně z rána v moře jeku
létli v zápas jako dravci
na vodu, o chléb svůj denní.
Na skořápce loďky malé
hnán-li bouří koráb k skále,
pluli v pomoc bez prodlení.
Lid to hrdý svojí prací.
Na večer se klidně vrací
k chatě, dítkám, ku své ženě,
ke krbu, by v kruhu milém
okřál v rozhovoru čilém.
Vypráví a dýmá spokojeně.
Tak jest nyní. Před sta lety?
Mocné království to bylo,
chovající lodí čety.
Nyní z něho málo zbylo
po boji za tisícletí.
Příval moře více, stále
hlodá na červené skále,
sám až ostrov v moře sletí,
shlcen vody peřejemi –
Helgoland – zván svatou zemí.
Na nejzazším v sever bodu,
do moře kde skála čněla,
záplava se posud rděla,
barvíc široširou vodu.
Podepřen o skálu zpola
muž zde stál, v plášť vhalen černý.
Nad ním skála čněla holá,
před ním obzor bezeměrný.
Sledovat se zdál on zrakem,
noc jak temno v moře klade,
halíc pláně jeho mrakem,
smrti stín jak v čelo mladé.
Táhlý hvizd; – a v odraz echem
heslo znělo v skalách vzdechem.
„Tys to, Lerte?“ zněla slova
muže, který pozvedna se
hleděl přesvědčit se znova
v příchozího tváři, hlase.
Mladý muž v bojovném hávu,
Normanů jenž v boji lítém
světem šířil druhdy slávu,
ozářen dne sledním svitem
sestupoval skalou dolů.
Již se sešli. Oči blyskly
jak by vzájem dýky stiskly.
Příchozí tu hlasem bolu:
„Bajane!“ dí ruku podávaje.
„Krátká dělila nás, Lerte, doba,“
Bajan dí soudruha objímaje.
„Hleď, co divá živlů netkla zloba,
zášť a nebezpečí, bratří hana,
touha tam, kde vlast má milovaná –
bolu vášně rázem zpustošily,
že mne nepoznáváš, druhu milý.“
Příchozí byl mladší druha.
Jeho štíhlé ve postavě
jevila se síla tuhá,
překážky jež ničí hravě,
jak by byly ku zábavě.
Slunce žárem tvář se tměla,
vousem tmavým ozdobena.
Zpod přílby, jež chrání čela,
vyzírala přání smělá,
jiskrou zraků ozářena.
Přec však v líci ušlechtilé
odvážnost se s klidem pojí,
zvyk to, rozkazovat v boji,
zvyk, jenž zdobí mravy milé.
„Ela kde, a kde jest Mila?
Mluv, kde sestra má a tvoje?“
Lert tak, plný nepokoje
táže se. „Je chrání Víla,
matka jejich. Stiš se, bratře.
Přisedni! Již čas se blíží,
s nocí nad moře se níží!“
Zahleděl se v moře patře.
„Vidíš lodě černé tělo
nad vodou tam nepohnuté?“
K nim až jásání z ní znělo,
v ozvěně až zhaslo duté.
„Vidím,“ na to Lert opáčí.
„Hle,“ dí Bajan, „světla víří
jako zraky v hlavě dračí,
jak tam šumí, jak tam hýří.“
„Plavci užívají chvíle,“
na to Lert zas odhovoří,
„radují se z cesty cíle.
Proto v ples se, v rozkoš noří.“
Bezelunná noc se sklání
nad nezměrnou moře plání.
Větřík mužům v tváře duje,
pověsti jim vypravuje
o naději – o zklamání.
Ticho jest, jen věčná hudba moře
mísí se v to marné lidské hoře,
věčnosti jak klidné oddychání.
„Čas nám zbývá, Lerte milý,“
Bajan ozval se tou chvílí.
„Ty mne neznáš skoro ani.
Když nás vlny rozloučily,
neskončil jsem pověst svoji.“
„Bajane, ba, seznal jsem tě v boji.
Zapomněl’s, jak Sigurd krvelačný
sekerou nad hlavou mával mojí,
já pak umdlen, svět jsem viděl mračny
kouře, v kterém loď se moje vzňala?
Mocná páž tu v půl mne obejala –
ránu stavil’s, jež mne zanést měla
do Valhaly k hodům slavných rekův.
Brzy na to sladká řeč mi zněla,
kterou nezabudu věčně věkův.
Mílu poznal jsem – s ní byla Ela,
sladká sestra. – Nač mně znáti více?
Jedno popatření v muže líce,
poctivé stisk tuhé jeho paže,*)
svazek tvoří, jejž nic nerozváže.“
„Díky, Lerte!“ Bajan odpověděl.
„Dlužníkem jsem tvým. Kdož ví? Snad v krátce
Perun povolá mne světovládce.
Když jsem dnes do moře hloubi hleděl,
stín jsem viděl – podobal se matce –
matce, pochované v rodné zemi,
daleko tam, za vlnami těmi.
Snad mne volá. Neuzřím zem drahou,
ach, jež kolébkou mi byla,
jež mi touhu věčnou zůstavila –
touhu za tou zlatou matkou Prahou.
Zemi svatá, zemi milovaná,
v které prach mých otců odpočívá,
o tobě, ach, často se mi snívá!
Požehnána budiž ona strana,
na vždy požehnána mezi všemi
svatá moje milá, rodná zemi!
Vyhnancem jsem. Prestol knížecí mi
kdysi souzen byl, kdy víra nová
vyháněna z háje Perunova.
Ustoupil jsem také s ostatními
přes hranice vlasti, ku severu,
tam, kde zem se ztrácí v moře šeru.
Matka přijala však víru novou,
kterou vírou lásky, spásy zovou.
Já byl mlád. Však otec odpor kladl
knížeti, jenž tehdy Čechy vládl.
Domníval se, národa že spása
ve víře jen otců obsažena.
Odpor zlomen však; kříž všude jásá.
Umírajíc klesla matka – žena.
Se mnou tedy a s mou sestrou v hoři
odebral se s hloučkem věrných druhů
v říši Slávů na baltickém moři,
bohů věkožízných věrných sluhů.
Znal’s tu vísku moře na pobřeží?
V středu Svantovíta chrám stál s věží
nízkou, dřevěnou, jak druhdy v vlasti,
kam jsme zvykli oběti své klásti –
chrámek malý – vždyť se nad ním klene
modré nebe boží – nezměřené –
Dále domek náš tam stával bílý,
ponořen jsa zevšad v malém sadě
jako labuť bílá na zahradě.
Útulek to vyhnanců byl milý.
Otec knězem byl a sloužil dále
bohům věrně z Vesny po Moranu.
Zesnul tiše na vysoké skále,
odkud výhled na polední stranu
zvěst mu dával, tam že rodná země.
Bohové se dotkli mírně, jemně
schránky jeho; zdál se dřímat spíše;
s modlitbou za vlast svou zesnul tiše.
Odrostlého, vše mne k moři vedlo.
V pláň tu, kterou oko nepřehlédlo,
modrou, neobsáhlou, plnou změny –
hrůz i krásy plnou, v bouře pěny.
Loď kdy moje byla větrem hnána,
když mi v oči tryskla voda slaná,
jásal jsem, jak mládec roztoužený.
Tu jsem seznal tebe, sestru tvoji –
Elu drahou – s Sigurdem jsa v boji;
ženou mou se stala; tys byl hostem
mým a v domku mojím prostém
sestře mé jsi se stal navždy milým.
Rád se vracím k blahým oněm chvílím
navždy zašlým –“ ,Navždy zašlým?‘ Znova
divoce se Lert uchopil slova.
,Nemuč mne již, Bajane, a rci mi,
co se stalo s Elou – s mými – ‘
„Utiš se jen; doba již se blíží –
Sigurd, víš, ten podlý*) zrádce bohů,
který zaprodal se podle*) kříži –
drzou stavil na práh vísky nohu –
Kromě starců, žen a malých dětí
nikdo nebyl, kdo by odpor vznesl.
Chrámek Svantovítův v popel klesl,
víska padla ohni do objetí –
s ní též domek můj a –“ Mluv, Bajane,
domluv, kde jest Míla, kde jest Ela?‘
„Nech mne, Lerte, domluviti zcela.
Na popeli vísky milované
po druhé jsem vlast svou oplakával.
Ani stopy nenašel jsem kolem –
Jak též honiti se za sokolem?
Nebem modrým beze stopy zmizí –
Vše mi přicházelo mrtvé, cizí.
Mne jen lákal moře divý nával,
povrch jeho měnivý a pestrý.
Chvíli váhal jsem, zda tam se vrátit
mám do staré rodné vlasti svojí,
uložit se navždy ku pokoji?
Ne a ne! Dřív pomstou vraha zchvátit,
honit lupiče mé ženy, sestry
na kraj světa až, a byť se skrýval
na dně moře: Za ním, za ním, za ním!
Se mnou sáhli druzi moji k zbraním.
Každý z nich zde drahého cos míval,
co mu lupič drzou unes rukou,
každý toužil lačnou pomsty mukou
ponořit svou ocel v krvi jeho.
Rozloučili jsme se s země koutem,
jediným, jenž byl až posud poutem
mezi námi – světem – prosti všeho,
člověka co k člověčenstvu víže.
Hrstku popele mám na památku
ze své chaty z oteckého statku.
Hrstka popele, tak lehké břímě –
hrstka sněhu větrem hnána v zimě,
a přec kruší srdce její tíže!
Brázdili jsme moře bez ustání.
Marné bylo naše namáhání.
Bez naděje, skleslý – na rozcestí
zde jsem stanul, tu mi přálo štěstí!“
,Kde je lupič? Mluv již!‘ beze dechu
Lert se táže Bajana zas v spěchu.
,Jaké štěstí?‘ „Předně, že mám tebe!“
S úsměvem mu Bajan odpověděl.
,Zemru trýzní, mluv! Ó velké nebe!‘
Bajan s upjatostí v temno hleděl,
z kterého teď, jako hvězda z krve
tryskla zář, kde loď se zdála prve.
Ze skály se vzchopil,*) na níž seděl.
„Hodina již naše udeřila,“
k Lertu dí a ukazuje hvězdu.
„Hle! Tam Ela má a tvoje Míla –
Sigurd! – Čas ke krvavému sjezdu!“
Na lodi, v útulku, komůrce bídné
krasavic zajatých, stopených v hoře,
rozsévá lampa tam světlo své spoře.
Ptáče jak pod křídlem matky dlí klidné,
dívčinu zříti tak objatu rukou
starší již družky, jež s mateřskou péčí
úsměvem k pohledu mladší se vděčí.
Věrná dvě srdce zde na blízku tlukou.
Možno-li zobrazit vtělenou něhu,
na křídle motýla lehounký pel?
Rozplyne na slunci, lehčeji sněhu,
uletí, když jsi ji pochytit chtěl.
Dívčiny lepotvar, mladistvá tvář,
pod čelem klenutý obočí tah,
hluboké oko, jak ukryté v snách,
růžená ústa, v nichž Mílek – ten lhář,
úskočně, motýl jak v poupěti skryt –
uplétá osidla mužskému oku.
Potemné kadeře v bujném zřít toku
po šíji z úběle volně se skvít.
Postava v souladu s ostatním tvarem
v pohybu krášlí ten milostný zjev
vzácným a kouzelným přírody darem:
Lad ducha s tělem v ní, grácie děv.
V úběru, bělostné říze to dlouhé,
zabrána v vzpomínky dívčina sní.
Dospělá, zdá se přec děcko být pouhé,
důstojnost s něhou tak snoubena v ní.
„O čem sníš, má holubice bílá?
O čem sní má posestrima Mila?“
Ozvala se slova druhé ženy
hlasem něžným, v kterém obsaženy
matky péče s láskou družky věrné.
Mila, uprouc na ni oko černé,
vyskočivši, k ní se přitulila,
jak se k matce vine dcera milá.
„Ptáš se mne, nač myslím, milá Elo?
Nevím sama. Toužení mne neslo;
jako ptáče v nebe zaletělo,
do výše té modré létlo smělo,
kde jest víra jediné jen veslo:
Víra bohem daná, víra čistá
v nejsvětější Pannu, matku Krista.“
„Milo! Přijala jsi kříže heslo.
Rci, jak věřit můžeš bájím o něm?
O bohu, jenž ukřižován kdesi –
umřel – vstal pak v nové žití plesy?
Člověkem byl – bylo tedy po něm –
Mohl mrtvý oživnouti znova?
Chápe se mne před Nejvyšším hrůza,
rouhavá-li slyším tvoje slova –
Ty ctíš boha, jejž ubila luza –
Mílo, bojím se, že hněv tě stihne
bohů mocných.“ Její oko jihne.
Mila hlasem měkkým odhovoří:
„Elo, duch můj před bohem se koří,
kterého my obě stejně ctíme.
My ho ale nikde nevidíme.
Ctím v něm dokonalost, pravdu, krásu,
vidím jej ve dítka očí jasu,
s úsměvem kdy pozdravuje máti,
tak jak v hvězdách na nebesích pláti.
Není on ten hrůzoplný mstitel,
který hříchy lidstva hromem káře:
Jest on shovívavý vykupitel,
s úsměvem jenž hledí na oltáře,
modly lidské, pověry neb víry.
On je v nás, kdy snažíme se býti
jemu podobni, co svému vzoru –
Však až zhasne slunce toho žití
navždy pro nás smrti na obzoru,
vrátíme se k němu – otci – jednou
v život, jehož růže neublednou.“
„Nevím proč, však zdá se, že tvá slova
ve mně budí cosi k žití znova –
jakés tušení – jak za svítání
hlásá slunce pod obzorem plání –“
„Pak již věříš v něho,“ šeptá Mila.
„Přijde jednou doba – tak prý učil
božský zakladatel míru díla,
jehož slepý lid na kříži zmučil –
jednu kde mít budou pouze víru
všichni národové v světě šíru.
Sestoupí snad jednou v srdce lidí,
tak že to, co nyní s hrůzou vidí:
že můž’ kohos blažit jiná víra –
shovívavě on jak zříti budou
na každou tu víru, třeba chudou,
na poklesky domnělé a hříchy
bratří, sester ubohých a bídných.
Někdy cítím čas ten v prsou klidných
jako anděl křídel šumot tichý.“ –
Utichla. A k sobě přituleny
dlely v zadumání*) mladé ženy.
Lampa rozlévala spoře světlo
po útulku, komůrce to skrovné,
poupě v náručí kde Panny květlo:
Symbol spásy. V tuše bohorovné
nadšencem kýms zhruba vytvořený
samoten čněl se dřevené stěny:*)
Dítě božské v loktech Marie Panny.
Náhle jásot chasy nevázaný
zazněl jako posměch luzy divý
v bezbranných žen útulek ten tklivý.
Na lodi dlel Sigurd spokojený.
V kajutě, jež přepychem se skvěla,
seděl hrdě štěstím opojený,
révy šťávou též, jež v číších stmělá,
rubínem se v záři ohně rděla.
Od večera již se jásot šířil:
Na počest, že zítra této chvíle
dosáhne on kýženého cíle,
zlomí odpor holubice bílé.
Proto nyní v předtuše již hýřil
v krásách děvy, uloupené zradou.
Pokaždé, kdy zvedal k ústům číše.
zalétal již napřed v lásky říše,
kochaje se v duchu její vnadou.
Rozhárán až konečně též velí,
do kruhu by divých besedníků
obě děvy byly přivedeny.
Zajásal kruh hodovníků celý,
v souhlase mu vzdáno s řevem díků.
Vstoupily dvě luzné mladé ženy.
Mladší sestra Bajanova, Mila,
tulila se jako čarná víla
k Ele, kráčející bez pokory,
v zraku ženy pohrdání, vzdory.
Slovanský se původ jasně liší
v Mile, něžné jako holubici,
v chování i cudné její líci
od Normanky, kněžny moře říší.
V oblé tváři andělské té hlavy,*)
ovroubené proudem temných vlasů,
nad něžnými rty, jichž výraz hravý
upomínal ještě dětských časů –
oči zářily, tak jasné, tmavé,
jak by klesnout chtěly k matky hrudi,
k její věrné tváři usměvavé.
Zjev teď v tvrdých srdcích soucit budí.
Hrdě vzpřímena však stála Ela,
projdouc síní před Sigurdem nyní.
S diademem věnčeného čela
valily se proudy zlatých vlasů;
rusé brvy modré oko stíní.
Temné roucho s bohatými lemy
spiato v půli; dýka tkvěla v pasu.
Šepot obdivu se nesl síní,
Sigurd sám, jat úžasem, jest němý.
„Nuže, Sigurde, mluv,*) co tvé přání?“
Hlasem zvučným oslovila mládce.
Zdálo se, že v sluhu změněn vládce.
A přec neznal jindy ostýchání,
trhal růže na cestě své všady
bez lítosti, chladně, ku zábavě,
sešlapav do prachu jejich vnady
s výsměchem – proč váhá nyní právě?
Vysoký je, mužný; tělo spiato
v nádherný je kment a tkané zlato.
Tvář ač mladá stopy žití nese,
které rytíř Sigurd posud vede,
líce osmahlé a vášní bledé,
v kterých soucit nikdy nepohne se.
K výsměchu jen oživují časem,
nebo v boj kdy káže mocným hlasem.
Nyní ale – nač ta něha v oku
na Milu upřeném s vroucí touhou?
Nezaslzel muž ten mnoho roků
při výjevech hrůzy dobou dlouhou –
nad sirotou – proč mu vlhnou zraky?
Což můž’ slzet něhou dravec taký?
Sestupuje svého křesla s výše,
nabízí je dívkám, čeká tiše,
jak by rozkazy jich očekával.
Bez pohnutí ale Ela stála
jako by si sama něco přála.
Pochopil. Neb kynem kol znak dával,
že propouští svoje věrné druhy.
Vzdálili se až na jediného,
jehož zrytá tvář a pohled tuhý
jevily, že normanská krev jeho
pronesla jej světa krajem celým
prostřed bouře, bojů, nebezpečí,
vstříc že kráčel nejdivější seči
s úsměvem a s čelem hrdým, smělým,
jako mladík kráčí ku veselím.
Sivý jeho vlas. Zrak orlí, krutý.
Nedaleko meč a krunýř dutý
jevily, že Sigurdovi drahy.
Přítelem již otce jeho býval,
soudruhem mu v boji s jeho vrahy.
Na smrt otcovu se také díval.
Za mládí si vespol přísahali,
že si dobudou vchod do Valhaly.
Starý Sigurd věrně dostál slovu,
zhynul v boji po divokém lovu.
Ingo syna ujal se, s tou péčí,
jakou otci věnoval – ba s větší.
Vycvičil jej v zbrani, světem vodil.
Jenom v jednom dobře nepochodil.
Sigurd bohům dávným odcizil se,
přijal víru, kterou mečem šířil.
V pohanských tak krajích světem hýřil.
Ingo nad tím nikdy neztišil se.
Věšteckým mu předpovídal slovem,
že on zhyne v hesle víry novém.
Poutal slib jej zemřelému daný,
aneb dávný zvyk? Syn milovaný?
Aneb veden dávnou náklonností,
vláčel světem svoje staré kosti
z boje v boj a bouř, až do únavy,
hoden země té co Norman pravý?
„Nuže mluv, Sigurde, co tvé přání?“
Ela s úsměvem zas opáčila.
,Prosím, aby zpěvem krásná Mila
oslavila naše hodování.’
„Pánem jsi,“ dí na to Mila klidně.
„Netřeba ti proseb, rozkaž pouze.“
,Ne tak, děvo sladká,’ Sigurd vlídně
odpovídá v nevýslovné touze.
,Paní budeš mou. A naše víra
každý rozdíl svazkem církve stírá.
Zapěj onen zpěv tak truchlobolný
vzdálené své, neznámé mi vlasti,
který ohnivý je muž jak volný,
v žíly leje touhu, vášně slasti.
Nerozumím sice, zpěv co značí;
zaznívá co šepotání ptačí,
kdy se v lese širém klade k spaní;
pak z něj zaburácí znenadání
píseň volnosti, jak krev kdy tryskne.“
Dívka ruku k srdci maní tiskne,
zblednouc ustupuje, skoro klesá –
„Nepřinutíš, pane, ptáče k zpěvu,
když’s mu volnost vzal a zeleň lesa,
nepřinutíš k lásce volnou děvu
ani prosbou, ani hrozbou hněvu.
Volnosti mé písně vyschly všecky –
pochoval je v dáli nářek dětský. –
Nevěstou mne svojí zoveš, pane?
Proto, že jsem přijala tvou víru?
Vždyť v té víře přikázání míru
zřejmě spasitelem božským psané:
„Nečiň jinému, co nechceš sobě!“
jednej dle té víry, smaž svou vinu.
Dokaž, že jsi křesťan, též dle činu.
Svobodu nám navrať v této době –
Mluvíš o lásce – ta volnost žádá.
Vrať mi bratra, vrať mi rodnou vísku,
odřekni se lupů svojich zisku –
V nevoli však každá láska zvadá.“ –
Domluvila mírně, ale pevně.
Sigurd zbledl; lící mraky táhly,
zvěstujíce vášní výbuch náhlý,
až se přece opanoval*) zjevně.
„Marně, Milo, chceš mne přinutiti,
bych tě pustil. Ublížil jsem tobě?
Vroucí cit můj utichne jen v hrobě –
nevydám tě, pokud ve mně žití. –
Proč mi vyčítáš však bratra svého?
Nikdy já mu neučinil zlého –
neznám ho, snad nikdy neuvidím.
Spatřím-li jej kdys: buď na pokoji;
bratra tvého žití svaté je mi. –
Činím to jen, co na celé zemi
právem vítěze je v každém boji.
Pouze zvykem nynějším se řídím.
Kdybych dnes pad’ v ruce tvého lidu,
nevole bych poznal krutou bídu.
Činím to, co církev svatá velí:
Škodit všude víry nepříteli,
rozšiřovat slovem nebo zbraní
víry naší svatá přikázání.
Nenutím tě k lásce. Vím však jistě,
že mi dobrovolně podáš sama,
co si vzíti mohu na tom místě.
Netrap se již bolu myšlenkama.
Na ostrov zavítal biskup svatý,
ve víře by sílil obec zdejší.
Zítra touha má se ukonejší,
budu slovem jeho s tebou spiatý
navždy – nerozlučně – k tvému blahu
načež provodím tě ku severu,
jako paní nejkrásnější věru,
k otcovskému dovedu tě prahu!“
Vešel lodník.,Průvodčí již čeká!’
„Nechť sem vejde!“ Sigurd krátce velí.
V tmavý plášť jsa zahalený celý
vešel Bajan. „Co jsi za člověka?“
Tak se Sigurd příchozího táže.
„Znáš-li vody zdejší? Dejte číši!
Posilni se!“ Blahosklonně káže.
V témž však okamžiku výkřik trojí;
z trojích úst se slova rázem nesla.
Mila bez vědomí k zemi klesla.
Ela spěchá v pomoc v nepokoji.
Příchozí též, jak by citem hnutý
ku pomoci spěje, k ní se sklání. –
Cítí na rameni z nenadání
těžkou ruku dotýkat se skrání.
Vzhledna spatří Sigurdův zrak krutý,
upřený jak dýku v svoji tváři
s takým rázem ďábelského štěstí,
jaké protivníku muku věstí.
„Kdo jsi? Přiznej se, ty bídný lháři!“
Volá Sigurd; jednou rukou značí
zbraň, jež pod pláštěm vpřed poodkrytým
zaleskla se jako zuby dračí:
brnění hle, tmavé, s pásem litým,
na němž pohanský znak Svantovíta
jako hvězda o půl noci svítá –
kryje mocné příchozího údy.
„Bratr té!“ on volá mocným hlasem
tase meč jak blesk. Však stejným časem
v rukou Inga, Sigurda meč rudý.
Bajan stál jak mramorová socha,
slední mstitel pobaltických Slávů.*)
S úsměvem on zvedl mračnou**) hlavu
jako rek, jenž nebezpečí kochá,
bez bázně na smrti stoje prahu,
v posled pohrdu v líc metá vrahu.
„Znáte jméno mé – i mého meče –
Bajanův meč daleko je známý –
vítězně on vyšel z každé seče
jako mstitel utlačených Slávů – –
Nemá nyní jednati však s vámi:
Učiňte jen zadost mému právu. –
Sigurde, ty ženy žádám sobě –“
,Dám je, dáš-li za ně svoji hlavu!’
„Nuže, pomsta kyne v krátké době.
Sám jsi vynes ortel – nuže. Blesku!“*)
Volá Bajan – meče létly v třesku –
táhlý hvizd – a lidé prostor plní –
z obou stran boj krutý kol se vlní. –
Zvoní pukléře a meče svítí;
Ingo, Sigurd, jako dravci lítí
bijí v Bajana; to Ela zočí,
jako lvice k ochraně mu skočí –
pozdě; rána dobře namířena –
místo Bajana však klesá žena.
V tom však Lert jak rozvlněné moře
s houfem věrných mečem kolem oře.
V obou stranách odvaha a síla.
Počtu přesila však zvítězila.
Nikdo neživen, neb nechtěl žíti.
Sigurdovci v krvi, lvi jak lítí
klesli jak skácené bleskem skály;
Ingo s úsměvem na chrabré líci.
bohatýr jak v smrti vítězící,
který v slávě kráčí do Valhaly.
Bajan raněn; Mila při něm klečí,
posledně on k lidu svému řečí:
„Hranici mi nyní složte,
bratři v boji.
Nejvýše mne na ni vložte:
Denden kdy nový v duši svítá,
nech uvítám Svantovíta,
otcové jak moji!
Po bok Elu, meč též věrný,
bratři v boji,
pás též Svantovíta černý
vložte na hranici vzňatou,
abych vznes se v oblast svatou,
otcové kde moji.
S bohem, Lerte, sestro sladká,
bratři v boji!
Odcházím, kde otec, matka.
Uvítám já vlast svou dávnou,
pozdravím ji hymnou slavnou
otcové jak moji.
Daleko tam za vlnama,
bratři v boji!
sejdu já se opět s váma
po života vlnobití
v zemi té, kde krasší žití,
otcové kde moji.
,Mohu tobě, bratře milý,
předříkávat v slední chvíli
slovo svaté víry naší
pro útěchu?’
„Pro útěchu?“
stíží výdech’ Bajan v echu. –
„Pro útěchu víru vaši?“
Zahleděl se v sestry tváři:
Čistá nadšenost z ní září,
přesvědčení víry pravé.
V kněžku víry lásky vroucí
změnilo se děvče hravé.
Pousmál se Bajan mroucí,
za ruku pak sestru pojmul;
patrně jej obraz dojmul
zašlých – dávno zašlých let. –
„Milo, dítě, sestro drahá,
zrak můj mroucí v příští sahá,
daleko též hledím zpět.
Mlhy šedé obzor kryjí,
přede mnou i za mnou vlny,
jež se v nekonečno ryjí,
oceán to světla plný,
plný sluncí, plný hvězd.
Na něm já se věčnem nesu
beze bázně, beze plesu
v neznámý kýs velký sjezd.
Odkud jdu a kam ten spěch?
Ptej se proroků všech časů,
ptej se moudrých, ptej se kněh –
všichni pozvednou svých hlasů –
opustí té bez útěch. –
Nehleď k nim, nech knihy stranou.
slova ta, jež z úst jim vanou,
mizí před pravdou jak sníh,
který slunce jarní taví:
Pravdy nedozvíš se z nich!
Víc ti poví vánek hravý,
kadeřící širé moře;
víc ti poví orkán dravý,
jasný blesk kdy mraky oře;
víc ti, poví zvadlé listí,
padající v podjeseni,
více můžeš, sestro, čísti
z hvězd – co v knihách psáno není.
Na hoře, jež bílé témě
velebně ku nebi zvedá,
usíná vše marnost země:
Jak je pýcha lidská, bledá!
Co můž’ učil prorok všaký,
co bych já se nedozvěděl?
Že tam bůh jest nad oblaky?
Ať mi dí, kdy v tvář mu hleděl?
V nás jen, sestro, je to věčné,
v nás a kol nás v každém místě.
Žití božské, nekonečné
v nás jak v červu každém jistě.
V nás se jeví ve svědomí
konat dobro, pravdu hlásat –
v čela hor je píšou hromy –
v skřivanu je slyším jásat!
Čím se chlubit, sestro, máme?
říci smíme, že jej známe?
Nač ten směšný pych nás červů,
drcených jak v mlýnském žervu?
Přijdou doby, kruté doby,
kdy ta naše víra stará
bude uložena v hroby;
nová víra, mladá, jará
zavládne na jejím místě.
Stará víra v rouše novém
zajde však před novým slovem –
novou vírou – časem jistě.
Ze všech věr však něco zbyde,
přetrvá ty všechny tísně
na perutích oné písně,
kterou jednou všichni lidé
zapějou jak chorál hromný,
jako příval neoblomný,
až se vesmír pootřese:
Žijte pravdě – milujte se!“
Klesl zpět; a v malé na to chvíli
onen stín se na tváři mu vložil,
který jeví, že již dospěl k cíli,
pro vezdejší svět že navždy dožil. –
Na dobyté Sigurdově lodi
vysoká hranice vyrovnána;
těla bojovníků na ni dána,
zvyk jak pohanský to s sebou vodí.
Nejvýše, jak vůdce, Bajan s Elou.
Dokončeno. Loď již zapálena,
naposled zde kleká ještě žena,
pro bratra stírajíc slzu vřelou –
pro bratra a družku. – Dokonáno.
Do člunu již odvádí Lert Milu,
načež sám přiložil ruku k dílu,
k podpalu znamení druhům dáno.
Člun se vzdálil ku Lertově lodi,
která podál stála zakotvena.
Dáno heslo; kotva vytažena.
„S bohem navždy! Kéž vás bůh již vodí!“
Budí se to nad vlnami zoře?
Rudou září pokryto je moře;
širá jeho pláň a každá vlna
září rudě, jako krve plná.
Sigurdova loď to jasně hoří:
Bajane a Elo, věrná družko,
smrtelné to poslední jest lůžko
reků jako na svobodném moři.
Lertova loď, ajhle, v sever letí.
Na palubě, osvícené jasem,
stojí Lert a Mila ve objetí.
Kolem píseň pějí temným hlasem
bojovníci za zemřelé druhy,
kteří spějí v ohni spánek tuhý.
Spi!
Kdy k boji zazněl ryk,
kdy rohu volal hlas,
veselý společník
tys býval v každý čas.
A protož tuto číši plnou,
než pohřben budeš chladnou vlnou,
prázdníme na pospas.
Spi!
Nechť míjí slaboši
bouřlivý moře val;
nám bouř jest rozkoší
a tys v ní pevně stál!
A protož pijem číši plnou,
než pohřben budeš chladnou vlnou
v hrob, jejžs miloval.
Spi!
Kde děvy svévolí
ku tanci zvalo zas,
byl’s, druhu sokolí,
vždy prvním v kole z nás,
a protož tuto číši plnou,
než pohřben budeš chladnou vlnou,
prázdníme, na pospas.
Spi!
Vždyť život nečeká,
smrt stojí v zápětí;
než naděj člověka,
již ona přiletí.
A protož pijem číši plnou,
než pohřben budeš chladnou vlnou
v mrákotné podsvětí.
Spi!
Byl’s věrným soudruhem,
tvá loď jest v přístavu.
My jeden po druhém
jdem v smrti únavu.
Však dokud žijem, číši plnou,
než pohřben budeš chladnou vlnou,
ti pijem v oslavu!
Tiše spi!
Hledí tam, kde jako na výsluní
Bajan s Elou na hranici trůní,
jiskry padají jak hvězdy v moře
s lodě ohněm trávené, jež hasne.
V srdci milenců plá slast i hoře
budoucnosti láskyplné, krásné.
Lert ač pohan, Mila, dcerou kříže,
přece oba jedna víra víže.
Jedna víra obě srdce pojí:
víra lásky. Stejně tlukou obě.
Nač též dělit, bůh co spojil k sobě?
Vždyť po delším nebo kratším boji
jedna zem je navždy k sobě spojí.
Vynálezek lidský jenom ruší
štěstí milujících, věrných duší.
Klesá požár. Vítr v plachty duje,
s větrem duch je mrtvých obletuje.
Dál a dál! Již vzrůstá moře nával;
v dáli posud svítá slabá záře
přítele jak mileného tváře –
jenž jim v posled s bohem navždy dával.