Nelituj, nelituj přešlého svého času,
já také neželím svých uplynulých vln.
Nelituj, nelituj doznívajících hlasů.
Smrt také kouzlo má, když život byl ho pln.
Neb až ty zahyneš, až odumře tvá touha,
jak listí žloutnoucí, jež v cestu padá ti;
až zhyne modlitba, jež chvílemi se rouhá,
reptáním mrtvého já budu reptati.
Neb já tě viděla; tvé úsměvy jsem zřela,
krok jistý, klidný zrak, jenž kouzlo sníval jar –
a mladost příkrovem až těžkým prorážela
a slovo neštěstí, to znělo jako zdar!
A já tě viděla: já viděla tvou bolest,
zrak tvůj jak propasti a tolik těžký krok.
Kdo přešel přes hory, klopýtl o ratolest
a každá hodina ti byla jako rok.
Tolik jsi poranil či tolik ranili tě?
Ty běda neříkal’s, ty’s říkal pouze dík.
A dítě doposud, byť časem smutné dítě,
byl jsi též bojovník a neopustil šik.
A já tě viděla a já tě měla ráda,
já, horská bystřina, již mívával jsi rád.
Ve chvílích, zoufalost kdy do srdcí se vkrádá,
já k tobě volala: ó, nežel těžkých ztrát!
Nelituj, nelituj mladosti, které není,
nelituj, nelituj, že příliš prchá čas.
Tvé bouře, vzdory tvé a tvoje opojení
můj nese prudký proud a předá jiným zas.
A těžkým hukotem, jenž býval ti tak milý,
tím mocným hukotem až v dáli hynoucím,
já jiné opojím a jiným dodám síly
a nedám zahynouti tobě ni budoucím!
Neb ač jsem bystřina, já nejsem cizí lidem,
jich lásky miluji a miluji jich blud.
Poutníci, vyšedší kams’ za nemožným klidem:
klid, vůbec přijde-li, jak bývá posléz krut!
V svém dravém soucitu já na balvany metám
své vlny pěnivé a tříštím vlastní proud –
Dobře-li nasloucháš mým rozrušeným větám,
tož všechny láska jsou, než ani jedna soud!
Až, bratře, zahyneš, tvé slovo příštím předám,
kdos sedne na balvan a srdce zkonejší.
A přízvuk radostný on přidá těžkým bědám,
ne tebe lepší snad, jen tebe šťastnější!
Nelituj, nelituj, že štěstí to tvým není,
ty, jehož žití klidu pozbylo.
Víš, horská bystřina si toho nejvíc cení,
co tokem osudným se bilo, rozbilo.