Dřevěná chata na kraji lesa,
došková střecha skorem s ní klesá,
nizoučkým oknem záře jen rudá,
na skle jež plane, do síňky vniká.
V takovém domku bída jen zvyká.
Světnička malá, sborcená, chudá. –
Samotna sedíc, chvějíc se chladem
sestřičku malou na klíně chová,
v dál zří, kde soumrak stíny své snová.
Venku tak smutno, v srdci jak mladém,
v němž bol si zased’ na chmurném trůně.
Po čem ta dívka mladistvá stůně?
Šla se dnes modlit na matčin hrob. –
Samotný, křivý, beze všech zdob,
křížek tam malý u hrobu stál.
Mrazivý vítr po rovech vál
svívaje s věnců uvadlé kvítí,
které s ním s truchlým kvílením spělo.
Proč se tak náhle zachvělo tělo,
zbledla líc, dech se zatajil? Cítí,
cítí, že náhle v lehounkém hnutí
pod srdcem cosi zvalo se k žití...
Proto to ňader bouřlivé dmutí,
proto chlad nitro, srdce žal svírá,
proto zrak smutným pohledem zírá
do kraje, v kterém zimní den zmírá.
Na klíně nyní sestřička malá,
sestřička milá plakat se jala.
Dívka ji líbá, konejší, zpívá,
se slzou v očích na ni se dívá:
„Spi, sestřičko, spi,
zavři očka svy,
dítě nevinné...
S tebou Pánbůh půjde spat
se mnou více ne...
Usni, usni jen,
andělé tě budou kolébat,
mne – jen těžký sen.“
Minul zas měsíc, – zima již tady.
Pokryty hory sněhovou tíží.
A bolest’ vzrůstá, doba se blíží,
a dívka neví v žalu si rady.
Otec již spal i děti již spaly.
Nemůže usnout, hlava ji pálí,
okénkem vidí hvězdy se chvět,
je tam těch světlých hvězdiček pět.
Ztrnulým zrakem k hvězdám těm patří, –
otcova je tam, sester a bratří.
Bývalo šest jich. Vedle těch pěti
vídala svoji v zlatě se stkvěti.
A teď – jí zhasla! Což nikdy více
nemá jí vzejít – nemá jí vzpláti?...
Myšlénka divá duši jí chvátí,
horečným palem rumění líce:
Bolest’ i hanba, výčitky z hříchu,
všecko by zmlklo – v hrobovém tichu.
Vzpomíná otce. Vidí, když zrak
upírá na ni bolestně tak,
jak v něm plá bol nad dceřinou mukou.
A tento pohled vždycky jak hrot
výčitkou dceři v srdce se vbod’.
„K stáří,“ jak děl by, „svévolnou rukou
setřelas všecku naděj’ a štěstí,
jež mohlo v srdci otcově kvésti!...
K choroby, běd a starosti stínu
přidalas kmetu hřích svůj a vinu,
skloněná šíje tolika bědou
stíží se ještě hanbou tvou bledou,
stíží se troskou posledních nadějí...“
Duše se plní výčitek závějí. – –
Srdce jak když se rozskočit musí,
bouří jí v hrudi, svírá se žalem.
Moře to útrap v poháru malém!
Těžko to snášet. Vše ji zde dusí,
vřelá krev šlehá palčivě hlavou.
Nelze to snésti. Prchá v noc tmavou.
Celý svět útrap vleče si s sebou.
Bez dechu běží, nohy ji zebou,
do stromů vráží, v sněhu se boří,
mráz k ňadrům vniká, pod nimiž hoří.
Leč dívka dále krajinou tmavou
letí, by prchla myšlének muce;
přes chvíli k prsům tiskne své ruce,
stlumit se snaží bolest’ v nich dravou.
Lesy ty černé, do jejichž stínu
s šíleným chvatem cestu si klestí,
viděly její lásku a vinu
vzejít a zhasnout – hvězdičku štěstí.
Ta její hvězda! Shledá ji zase?...
Vzpomněla, stane. – Děvčeti zdá se,
že ji zde najde v bývalé kráse.
Strhané mraky po nebi plují
jak hlavou dívky šílenství stín,
hledá svou hvězdu v skalách i sluji,
v údolí vniká, v pralesa klín.
Kolem noc tmavá. – Ten její chlad,
ten její stín v hruď Anninu pad’,
temno v ní, mrazno. – Jediná touha
kmitá v ní jen: Ta hvězdička zlatá...
Cesta k ní však tak dlouhá je, dlouhá! –
A dívka dále do lesů chvátá.
Kvapí kol štíhlých, vysokých jedlí,
které si kolem jezírka sedly.
Zde náhle Anna stanula v běhu:
Zde, zde to bylo, zde u těch břehů!...
Jak obraz lesa v jezírko padá,
tak v duši padla láska zde mladá!
Dere se houštím k hladiny kraji,
pohlédne do vln, dech se v ní stají.
Ne, to klam není, to se jí nezdá –
v tůni co kmitá – její je hvězda!...
Vrhá se na zem, k hvězdě zří zlaté,
srdce jí buší, mysl se mate,
po hvězdě sahá do vody mrazné,
vždy však zas ruce – vytáhne prázdné.
Žaluje, volá v návalu citu:
„Vyplyň mé štěstí ze svého skrytu,
s večera osvěť komůrku mou,
miláčka ke mně přiveď zas tmou!...
Nechceš-li ke mně, půjdu já k tobě,
budeš mi zářit alespoň – v hrobě,
u tebe skončí žal můj a muka – –“
Počla se klonit k hlubině níž,
hladiny čelem dotkla se již,
leč v tom ji jala za rámě ruka.
Zděšeně dívka pohlédla zpět,
ptáče jak v síti počla se chvět
ve strachu patříc tváří v tvář – otci.
Setkání divné v mrazivé noci! – –
Stařec děl tiše, hlas se mu třás’:
„Anno, pojď domů, tady je mráz,
k srdci jenž sahá, duši jenž studí,
přiviň se, ohřej na mojí hrudi!“
Dívčina vstanouc ruce své spjala,
k otci se tulíc hlasitě štkala.
V zimním svém kouzlu krajina stála.
Rozprch’ se mraků hrozivý sbor,
se hvězd, jež zlatem blýskaly s hůry,
tisíce světlých paprsků napadlo
na vršky jedlí, na témě hor,
v jezero tmavé, krás všech těch zrcadlo.
Z duše též dívky zmizely chmury.
Zvednuvši šátek, jenž jí pad’ k zemi
nazpět šla s otcem. Oba dva němi. – –
Lehounký větřík tiše lkal v klestí,
jak když lká člověk pro svoje štěstí.
Bělounký měsíc na pněch plál stromů.
Pozdě již bylo, když přišli domů.
V chumáčku kolem bílého stolu
seděly děti tichounce spolu.
Sestřička malá
podřimovala
hlavu si kladouc na bratrův klín.
Okenních rámců klikatý stín
v plnou pad’ tvář a na plavý vlas.
Annu, když otec přivedl zas,
vstříc jak mu všechny spěly ve chvatu.
To bylo plesu, to bylo ptaní,
v jásotu chytnouc sestry se šatu
drobná ta havěť běhala za ní.
„Ó, jak jsme rádi, že jsi zas s námi!“
„„Bože, jak jsme se bály zde samy!““
„Anno, jaks hodná, žes přišla zase!“
Hladí jí tváře, hladí jí líc...
A otec šeptá s výčitkou v hlase:
„K těm zde ses vrátit nechtěla víc?!“...
Přes týden již je churavá, bledá.
Neklid a stud a bázeň jí nedá
na žádném místě v poklidu prodlít.
Hrdlo se svírá, hlava se točí,
přes chvíli slzy vyhrknou z očí,
sotva se může pozorně modlit.
Marně ji děti hladí a těší,
a když se otec někdy jí zeptá:
„Co je ti, Anno?“ Ret její šeptá:
„„Běda kdo svádí, běda kdo hřeší!““
O novém roce, veliký svátek,
do města s otcem na mši šla svatou;
jako sníh v ruce bělounký šátek,
modlicí knížku s ořízkou zlatou.
Oči však kalné, ve tváři uvadlá,
znavená, slabá, tak že div nepadla.
Na cestě k městu lidí byl řad
z vůkolních osad v svátečním šatu.
Anna je s otcem minula v chvatu,
mněla, že lid ten zůstává stát,
že na ni hledí, směje se tomu,
přes chvíli že se zachytí stromů. –
Dívky, jež k přástvám chodily s Annou,
jdouce kol, zrak že odvrací stranou,
že kdo ji neznal, na ni se zeptal,
z hochů že jeden druhému šeptal:
„Byla kdys cnostnou, dávno však tomu...“
A dívka div se nezalkla studem.
„Tatínku,“ řekla, „vraťme se domů,
doma se modlit vroucněji budem.“
Doma pak k svému chudému loži
pod obraz svaté rodičky boží
vrhla se na zem. – V zoufalém pláči
slzami bílé podušky smáčí.
Z dlaní vždy hlavu pozvedne časem,
lítostí, bolem dušeným hlasem
z duše se vzdech jí hluboký vine:
„Slituj se, Bože, dítě mé hyne!“
Pak se zas vrací k bolesti svojí. –
Tolik již lkala, tolik již trpěla;...
naděj’ než v srdci vyhyne docela,
tisíce slz a vzdechů to stojí.
Anna tu tíž již nemůže zmoci,
podléhá chorá nezměrné muce.
K obrazu němě zvednuvši ruce
omdlelá klesla v náručí otci. – – –
Bezvládnou stařec na lůžko zved’,
kleknul pak k loži, v pláči a bled,
hladil jí tváře, vlasy a skráň
bolestně až se usmála naň:
„To sen byl jenom.“ Šeptala snivě,
„leč vše se zdálo duši tak živě.
Byl to sen krásný! Miláček psal:
‚Budeme šťastni, přijď za mnou v dál!‘ –
A já – hned v touze k němu jsem spěla
a již jsem byla blízka mu zcela,
v tom – jste mne zbudil. Zavru zas oči,
snad ten sen zas mi do duše vkročí.“ – –
K smrti až bleda na bílém loži
dřímala Anna, vedle ní – dítě.
Ku zemi s nebe hleděla skrytě
s anděly dvěma Rodička boží.
Útěcho matek! Dítě to chudé
ruka má všade chrániti bude,
nad jeho hlavou rozepnu křídla,
pohádek rajských zlacená sídla.
Polibkem ledným bytostem bědným
bolestí uzavru svět,
dřív než se žití pod hříchem sřítí,
pod tíží nouze a běd.
Před hříchem, strastmi, před vášní zapláním
všade to dítě růžové uchráním.
Pod střechu nízké chudičké chatky
přivedu štěstí s tatíčkem zpátky.
Marně by čekaly, patřily do dáli –
tatíček nepřijde zpět;
v chladném mém objetí, pod ráje klenutí
duch jeho dávno již vzlet’.
Pronikni mhu a zalétni k chatce!
zulíbej čelo děcku i matce,
lehounce však, bys nevzrušil ani
klidné jich spaní!
S dušemi obou v náručí tiše
vylétni výše
k miláčku do ráje!
Otec, jenž z rána v komůrku vnikl
k dceři se sklonil, klesl a zkřikl:
„Bože můj, mrtva je!“